Vždycky byli odlišní a někde jim ještě přidali. Aby byli rozeznatelní na první pohled. Povinné čepice a klobouky, kaftany nebo třeba jen žluté stužky do vlasů. V některých krajích zas byly nařízeny jiné barvy nebo grafické symboly na nášivkách.. Až to jednou dospělo k oněm žlutým hvězdám...

Přesto nikdy neztratili svůj specifický humor. Američtí Židé milují vtipy o čínských Židech. Vypráví se, jak jeden rabi v Číně potkal na první pohled úplně jasného Číňana. A ten mu s radostí řekl, že je taky Žid. Američan kroutil hlavou, jak je tohle možné. A onen šikmook na to opáčil: - Taky je mi to divný, protože voni teda jako Žid vůbec nevypadaj!

První Židé přišli do Číny už velmi dávno - na přelomu druhého a třetího století našeho letopočtu. Utíkali z Persie. Důkazem jsou dvě porcelánové hrobové sošky, které se vší pravděpodobností zobrazují židovské obchodníky. Postavy totiž mají dlouhé špičaté čepice a kaftan přepásaný splétaným páskem. Přesně tak se ve zmíněné době oblékali Hebrejci v Persii.

Z webu jewishmag.com - Soška podomního obchodníka semitského vzhledu z období dynastie Tang (618-906)

Přes veškeré pronásledování se židovská komunita v Číně udržela. Jejich důkladná izolace vykonala své. Svědčí o tom zápisky z cest jednoho rabiho, který počátkem 19. století navštívil židovskou komunitu v indickém Kočinu. Tam mu vyprávěli, že jejich příbuzný se v Číně se Židy setkal. Do svého uzavřeného města ho sice jako cizince nepustili, ale když zjistili, že je „jejich“, přinesli mu za bránu jídlo. Jenže šlo o maso vařené v mléce. Kočinský Žid ho samozřejmě odmítl a ptal se, jak je možné, že něco takového jedí, když je to zakázáno. Odpověděli, že Mojžíš zakázal vařit beránka v mléce jeho matky. A tohle maso že je ze zvířete, které určitě nepocházelo z matky, o jejíž mléko šlo. Obě zvířata důkladně prozkoumali, takže si tím jsou naprosto jisti. Žid z Kočinu ale trval na tom, že podle Talmudu to takhle nejde, že se přece nesmí jíst mléko s masem. Čínští Židé mu odpověděli otázkou: Kdo je větší? Mojžíš, nebo talmudisté? 

 Židovský starosta města Kaifeng v roce 1919 (z webu worldchinese.com)

Potomci staré židovské komunity žijí dodnes ve městě Kaifeng v provincii Che-nan. Vypadají jako Číňané, ale pořád se trochu odlišují. Dříve nosili modrou kippu, jedli nekvašený chléb, vyhýbali se vepřovému masu, podstupovali obřízku a dodržovali šabat. Po staletí se živili jako obchodníci s hedvábím nebo bankéři. Přes veškerou izolaci občas docházelo ke smíšeným sňatkům s místními Chany. Židé pak přijali i jejich jazyk a postupně přicházeli o své tradice. Říkalo se jim „muslimové s modrou čepicí“, protože nejedli vepřové a nosili ony modré jarmulky. Po nástupu komunismu se zbylý židovský komunitní život a zvyky začaly vytrácet. 

O indickém Kočinu už byla řeč. Kočinští Židé se dostali na Malabarské pobřeží jihozápadní Indie díky obchodu s kořením. Přicházeli už od desátého století z různých koutů světa. Z území dnešního Jemenu, Španělska, Portugalska, Holandska a Blízkého východu. Zmiňuje je i Marco Polo. Sami Kočinští se mezi sebou dělili na tzv. Bílé Židy a Černé Židy - Meshuchrarim. Ti druzí přišli do Indie se židovskými rodinami jako otroci a později byli osvobozeni. Jejich kořeny byly severoafrické. Oni a jejich potomci se zabývali řemesly a maloobchodem. Podle legendy přišli první Židé do Indie už za krále Šalamouna.  Ve svých záznamech to zmiňuje sefardský cestovatel Benjamin z Tudely. S místní, už dávno usedlou komunitou, se setkal v roce 1167.  Indičtí Židé se po staletí oblékali jako Malabarci a mluvili místním jazykem. Pak po roce 1492 přišli noví uprchlíci. Paradesi - sefardští Židé z Iberského/Pyrenejského poloostrova. A zase s sebou přivezli  africké otroky a služebnictvo stejné víry...

Rodina Jhriradových, původem z Bene Israel, Karáčí 1944

Takže tzv. Bílí Židé byli původem evropští. Sefardští i Aškenázští. Později se v koloniální době „poangličtili“ a přijali západní způsob života. Povětšinou ale se zachováním základních židovských tradic. 

Komunita Bene Israel žila v Indii po staletí v naprosté izolaci. "Objevena" byla před necelými třemi sty lety. Podle vlastní tradice patřili jejich předkové k deseti ztraceným  kmenům izraelským. Prý už kdysi dávno ztroskotala jejich loď u indických břehů. Pak se po staletí živili jako zemědělci a lisovači sezamového, podzemnicového a kokosového oleje. Někteří se v průběhu let vypracovali, zbohatli a odešli do měst. Staré tradice si zachovávají dodnes.

Žena z Bene Israel strouhající kokos. Ķónkanské pobřeží,  jihozápadní Indie

Baghdádští Židé jsou nejmladší a nejvlivnější místní skupinou. První osadníci přišli do Indie na počátku devatenáctého století a usídlili se v Bombaji a v Kalkatě. Byli to hlavně kupci, kteří obchodovali mezi Basrou, Bagdádem, Perským zálivem a Zanzibarem. Zajížděli dokonce až k malajským a siamským břehům a prý i do Číny. Vozili benátské sklo, zrcadla, plátkové zlato, měď, ale i potraviny, indigo, santalové dřevo a slonovinu. Baghdádští nikdy nepřijali zvyky a indický způsob života. Drželi pospolu a nemísili se s dalšími komunitami. Mluvili arabsky a zachovávali si tradiční zvyky, se kterými do Indie přišli.

Významný židovský (Baghdadi) obchodník a filantrop David Sassoon (1792-1864) se třemi ze svých mnoha synů (Wikipedia)

Už léta čerpám a vařím z Knihy o židovské kuchyni Claudie Rodenové. Když jsem si  ji kupovala, bylo to hlavně kvůli sefardským receptům, na kterých vyrostla moje španělská kmotra. Nestihla mi je předat, bobužel zemřela velmi mladá. 

Netušila jsem, že ještě větším objevem budou recepty indické. V podstatě židovská jídla s indickým kořením nebo indická kuchyně na židovský způsob. A tak na oslavy a setkání přátel už nevařím jen rafinovaná sefardská jídla nebo zemitý aškenázský šoulet. Často také indickou polévku z červené čočky s mátou, česnekem a citrónem, kuře s mátou v mrkvi "kočinských", chittarnee - sladkokyselé kuře v cibulové omáčce "baghdádských" nebo macalcal - kuře v kokosu od Bene Israel, co má podle autorky doslova smyslnou omáčku. A fakt má!

Je to tak. Nikdy nevíte, co nového můžete objevit v dalekých dálavách, i když zůstanete doma...

Zdroj a ilustrační fotografie: Kniha o židovské kuchyni, Claudia Rodenová, překlad  V. Fuksa, BB/ art s.r.o., 2005)