Chlapi, možná to též znáte, vždyť ne nadarmo se říká, že muž je vizitkou své ženy, a pokud chodí jako trhan, znamená to, že ona se o něj pořádně nestará. Tedy o jeho zevnějšek. Však je to normální, pominu-li sortu metrosexuálů, tak my chlapi na tyhle věci tolik nedbáme a vděčně necháváme na svých pečlivých partnerkách, aby nás zachraňovaly od případné ostudy na veřejnosti.

Ať tak či tak, onou větou o naléhavé nutnosti výměny kalhot a košile mě uvítala má drahá, když jsem se nedávno jednoho parného odpoledne vrátil domů. Akorát jsem se převlékal do domácího, pracovní věci ukládal do skříně, abych je měl druhý den ráno po ruce, leč ona mi je zabavila a dodala: „Košil s krátkými rukávy tady máš dost a gatě si vem tyhle světlé. Sice jsi je ještě neměl na sobě, ale jsou stejné, tak by ses do nich měl vejít.“

Nu a já přitakal, neb ženám a manželkám zvlášť neradno v těchto věcech odporovat. S mírnou nelibostí jsem zavadil pohledem o své ne zrovna nejplošší břicho a hodil se do domácího trika a kraťasů. Čímž jsem celou záležitost považoval za zdárně uzavřenou, netuše, že bude mít druhý den ráno překvapivou dohru.

U nás v práci už léta platí jistá pravidla v oblékání nebo, chcete-li, po modernu dress code. Ten velí nám mužům, abychom chodili v obleku s kravatou bez ohledu na to, je či není-li venku tropických pětatřicet stupňů. Leč ruku na srdce, pokud člověk nepřichází do styku s vrchním vedením nebo s veřejností, tak se to moc nedodržuje a dokonce ani nehlídá. Máme tam sice pár exotů, chodících ležérně podomácku, ale já si za ty roky zvyknul na normální gatě a košili. Kvádro bytostně nesnáším, nosím ho jen, když to jinak nejde, třeba na pohřby a cítím se v něm pomalu hůř než samotný nebožtík.

„Ukaž, otoč se… Prosím tě, co to tady máš?“ Podobná věta, leč na rozdíl od té první vyřčená úplně jinou ženou, na jiném místě a v odlišné situaci. Hned ráno jsem se při vaření kávy pro nastartování mozku srazil v kuchyňce s kolegyní.

Pohlédla na mě úkosem, zatvářila se překvapeně, sáhla mi vzadu zboku do úrovně pasu, cosi uchopila do ruky, nasadila si brýle a rozesmála se: „Honzo, to je nějaká nová móda, chodit s visačkou?“

Zarazil jsem se, napřed trochu potěšil jejím zájmem, poté zjistiv, že jde o pouhou visačku, posmutněl a zastuděl se. Ano, byla tam, holt jsem si jí v ranním spěchu nevšimnul, takto vyzdoben cestoval všem na očích busem a metrem, dokonce i v krámě při koupě snídaně ji na odiv vystavil. A vzápětí jsem se nakazil od své kolegyně, pohodově zasmál a odpověděl: „No co, Lenko, pořádně si ji prohlídni, ať vidíš, s kým máš tu čest.“ Na visačce se totiž nepyšnila žádná luxusní značka, gatě byly z obyčejné konfekce, navíc pořízené ve slevě za pár korun. Holt začít ráno zažertováním s půvabnou dámou není vůbec od věci, člověk má navzdory netrpělivě čekajícím pracovním povinnostem hned lepší náladu.

No jo, to je sice možná pěkné, ale já se pak s nůžkami v ruce nad tou visačkou zamyslel. Tuhle jsem si mohl snadno odstřihnout nebo, všimnout si ji cestou, zastrčit do gatí, aby nebyla vidět.

Jenomže ve skutečnosti nosíme na sobě spoustu dalších visaček, které na nás prozrazují, zda jsme dobří či zlí, upřímní či neupřímní, rovní nebo pokřivení, a tak dál, všechny vypovídají o našich povahových vlastnostech. Na rozdíl od té mé kalhotové o nich víme, některé vystavujeme hrdě na odiv ostatním, jiné se snažíme ustřihnout nebo skrýt, aby na nás to či ono nikdo nepoznal. Jenže ono to dost dobře nejde, i kdybychom se snažili sebevíc, časem se prozradíme. A když k tomu dojde, tak se žádná půvabná kolegyně ani nikdo jiný nerozesměje, naopak se zamračí, utrousí cosi nelichotivého a začne se nám vyhýbat.

U kalhot to bylo jednoduché, stačilo si je koupit a měl jsem vystaráno. Ale u povahových vlastností? Kdepak, ty musím hlídat pořád, jestli mi nezarůstají plevelem. A kdybych je náhodou neuhlídal, klidně do mě drbněte s podobnou otázkou: „Ukaž, proboha, co to tady máš?“