Ten největší přínos vidím hlavně v tom, že mi přinesl další rok života. Cením si toho hodně, protože je to kus života už pozdního. A ještě více si cením toho, že jsem mohl ten nový rok přivítat ve společnosti své dcery a připít si s ní sklenkou výborného červeného. Snažím se vnutit si myšlenku, že ta osmička na počátku věku není zase nic tak mimořádného. Ale díky osudu za ni.

Holt, jsem zase o rok starší. Mohl bych přidat ještě další charakteristiky, ale raději na ně nemyslet. Jsou spíše negativní. Horší zdraví, horší paměť a tak dál. Rozvádět to nebudu. Soustředím se spíš na ta pozitivní fakta.

V přípravě je další obsáhlá kniha glos a fejetonů, která zdárně pokračuje, moje oblíbená hospůdka i kavárna mají stále dveře pro mne otevřené, víno mi chutná a přátelé se mi nevyhýbají. A tak jsem šel prověřit, jestli víno v Gambáči chutná pořád stejně.

Poprašek sněhu a občasné zmrazky mne nutí k opatrnější chůzi. Na zastávce autobusu odpočívá známá babka, a tak jsem si k ní na chvíli sedl. Její stará fenka se pomalu přišourala a strčila do mne čumákem. Rozuměl jsem jí. Koukej mě podrbat. Jako by mluvila.

Blbě se mi zase dýchá, postěžovala si babka. Říká mi to už pět let. Má na to ale právo. Má přede mnou totiž náskok čtyři roky věku. Už ji ani nelákám na víno, vím, že abstinuje celý život. Ale vidím ji vždy rád. Je to taková známka, že život stále běží, jak běžet má.

Po nebi se honí tmavé mraky a slunce se marně snaží prodrat se ven. Nešel jsem do hospůdky přímo, ale dal jsem nejdříve procházku podél potoka. Opatrně našlapuji po kluzké cestě. Jeden černý kosák kousek ode mne něco prohledává v  trávě. Když mě uviděl, začal něco svou zvláštní řečí povídat. Možná mi nadával, to nevím. Možná to byl ten samý kos, se kterým jsem si povídal už před několika lety. Ten na mne tehdy vystrčil zadek. Tenhle se ale choval slušně. Opatrně jsem ho obešel.

Z vedlejšího paneláku vyšla paní s malým chlupatým bišonkem, který ke mně hned přiběhl a přitulil se. A tak jsem mu alespoň prohrábl jeho bílý kožíšek. Je to příjemný pocit. Za malou chvíli z vedlejšího vchodu vyšla malá dívka s velkým černým psem, který okamžitě zamířil k malému bišonkovi. Na chvíli jsem se zastavil a pozoruji, jak si spolu hrají. Hezký pohled. Na našem sídlišti je hodně psů. Hlavně těch malých. A většina z nich mě už zná. Oba pejskové si pořád hrají a hlasitě u toho štěkají.

Obešel jsem panelák a zamířil k hospůdce. Slunce se konečně prodralo skrz mraky a usmálo se na mne.

Je brzké odpoledne krátce po silvestru a naproti, přes ulici, je můj oblíbený Gambáč. Jeho vrátka jsou otevřená a na dálku mě už vítají. Ještě jsem se podíval, jestli něco nejede, a vykročil směrem ke sklence červeného.

A slunce pořád svítí.

A já se těším z dalšího nového roku.

„Škoda, že jediní lidé, kteří by dovedli řídit národní hospodářství, sedí v hospodě u piva.“

*

Milan Růžička, český dokumentarista a režisér

* * *