Byl jsem rodinou odvezen na letiště jako balík, divím se, že mě rovnou nenaložili do zavazadlového prostoru. Dokonce mi dcery zakoupily i vybavení – pestré kraťasy, modrou košili a bílé tenisky. Když jsem si sám sebe představil, jak bych v tom vypadal, smál jsem se ještě před cestou. Samozřejmě, že jsem to tam na sebe nenavlékl, i když, nutno konstatovat, že tam podobně oděných lidiček bylo habaděj.

Dcery to myslely dobře. Ony pořád čtou o tom, že lidi teď cestují single, že každý, kdo dosáhl důchodu, nedělá nic jiného než někde trajdá a baví se jako rozverné štěňátko. Takže mě neustále peskují, že nežiju aktivně. Rád bych ovšem poznamenal, že dcery jsou hodné holky a jejich péče o mě je až dojemná. A taky si cením toho, že se o mě starají už od rozvodu s manželkou. Inu, já tomu aktu neříkám rozvod, ale osvobození, ale to je na jiný článek a je to už tak dávno, že jsem na to zapomněl.

Takže vybaven pokyny a barevnými svršky jsem se zařadil do davu pestrých lidí čekajících na odbavení a po pár hodinách letu jsem byl ubytován v hotelu na jednom řeckém ostrově. Nenapíšu jakém, aby se ostatní účastníci zájezdu nepoznali, kdyby to náhodou četli, což se může stát, protože od nich jsem se dozvěděl, že prostor zvaný i60 existuje a že se tady můžu svěřit se svými bolístkami. Skupinka dam mi tam vyprávěla, že sem chodí, čtou, píšou a diskutují. Přisedly si ke mně už v autobuse, tak jsem se dozvěděl i spoustu jiných věcí, o které jsem nestál.

Zájezd začal schůzkou s delegátkou, která se nám snažila prodat spoustu výletů. Když jsem si žádný nekoupil, káravě na mě pohlédla a řekla, že být sám není dobré. Ale je, děvče milé, je, řekl jsem a jal se hledat moře. Na obrázku na internetu bylo u toho hotelu blízko, v reálu to byl flák cesty. Pláž byla plná a za lehátko tam chtěli deset euro, tak jsem si hodil deku pod strom. Dost jsem se nudil, ale večer to spravil, protože jídla bylo dost a chutnalo mi.

Potíž byla v tom, že jsem byl v jídelně ostře sledován ostatními účastníky zájezdu. Mužů tam bylo málo a všichni byli v párech s ženami. Ovšem samotných žen nebo žen ve dvojicích či různě početných skupinkách tam bylo hodně. A ty mě sledovaly nepřetržitě. Byl jsem tam jediný single chlap, jak se teď tomu říká.

Další večer se ženy začaly družit. Dvě si přisedly při večeři. Dvě se daly do řeči při nabírání jídla. Mimochodem, to jsem zíral, kolik toho lidi sežerou, i ty dámy se nijak nežinýrovaly. Večer co večer se na mě nějaké dovolenkářky chtěly nasáčkovat. Další se dávaly do hovoru na pláži. Zaujal jsem výraz tajného agenta, nasadil černé brýle, slamák vrazil do čela a předstíral jsem, že si tam pod tím svým stromem zaujatě čtu. Nepomohlo to, jedna přišla se slovy: „Co to tak zajímavého čtete?“

Asi třetí večer jsem si vyrazil do blízkého malého města. A tam jsem se ocitl v ráji. Bylo tam několik ošuntělých malých tmavých podniků, před kterými seděli samí staří dědci. Popíjeli vodu, kafe, mlčeli, čučeli do blba. Usedl jsem. Pokynuli mi hlavami. Dal jsem si pivo. Nikdo se se mnou nedával do řeči. Oni nemluvili ani mezi sebou. Měli ošuntělé oblečení, tmavé kalhoty, košile. Nic pestrého. Byli to prostě normální staří dědci. Kouřili a nikdo jim za to nenadával. Jen co jsem usedl, číšník přede mě mrskl popelník. Jak já tam byl šťastný. Každý večer po večeři jsem si tam dal pěšky asi dva kilometry dlouhou vycházku, tam jsem poseděl mezi svými a zase se vrátil, když už byl v hotelu klid a družné turistky spinkaly.

Byla to pěkná dovolená. Dcery se mě zeptaly, jestli jsem se třeba s někým neseznámil, jestli tam nebyli nějací zajímaví lidé. Byli, řekl jsem, ale nerozváděl jsem to. Nepochopily by to. Myslely to dobře, pak z nich vylezlo, že doufaly, že si na zájezdě třeba najdu ženskou.

Ale já přemýšlím, že příští rok vyjedu znovu, zase tam, za těmi mlčícími dědky.

Tím jsem jen chtěl muže uvažující o tom, že se vydají s cestovní kanceláří a jsou single, upozornit,  ať počítají s tím, že na zájezdě bude výrazná převaha žen. Hodně výrazná. Někomu to může připadat lákavé, nicméně mě to trochu vyděsilo.

(Redakčně zpracováno na základě vyprávění čtenáře, který si nepřál uvést celé jméno. Fotografie je ilustrační. Máte také nějakou životní zkušenost, o kterou byste se rádi podělili s našimi čtenáři? Svůj příběh můžete vložit prostřednictvím čtenářského profilu, anebo poslat mailem na adresu i60@i60.cz.)