Magdalenino dětství se nedá popsat příliš hezkými slovy. Měla velmi tvrdou a nelaskavou matku. Dokud žil otec, našla u něj Magdalenka zastání, po jeho smrti se změnila v dokonalý pracovní nástroj. Uměla šít, vyšívat, paličkovat a své mládí strávila s jehlou v ruce, k tomu postrkovaná po příbuzných, kterým musela v podstatě sloužit.

Z klubka mladíků, kteří se o ni zajímali, si nakonec vyvolila drobného Jana Rettiga, který jí připadal milý, přátelský a solidní. Sňatek si však musela na matce doslova vyvzdorovat.

Zapálený vlastenec a dobový spisovatel Rettig svou choť hluboce miloval. K dvacetiletému výročí sňatku jí napsal krásné přání, v němž se vyznává: „Předce však ostal pramínek onen vždy svatý a slavěji onu památku věcem sešlou, láskou však stálou, co den sňatku, potud čerstvou“.

Přesto se Magdalena necítila v manželství úplně spokojená. V pozdějším věku se svěřila, že kdyby tušila, co ji čeká, raději by se vrhla ze skály do propasti.

Avšak Rettigovi nelze upřít podporu v jejích společenských aktivitách, kterými se výrazně odlišovala od svých vrstevnic. Dokázala totiž jako jedna z prvních uvažovat o údělu ženy v širším kontextu, přemýšlela nad jejím postavením a partnerskými vztahy.

Tudíž nejen proto ve svých spisech zdůrazňovala také nutnost hygieny a údržby domova v čistotě. Propagovala chutnou i zdravou stravu a radila, jak lépe nakládat v domácnosti s penězi. A šla ve svém úsilí tak daleko, že nakonec zdarma vyučovala mladé dívky všemu, co měly v budoucnu potřebovat k životu.

Významní muži pak Magdalenu vybízeli, aby se věnovala literatuře. Nadšená vlastenka vyslyšela jejich prosby až ve zralejším věku, protože poměrně dlouho zápasila s češtinou. Její první literární pokusy byly v němčině. Ale nakonec češtinu zvládla natolik, že v ní začala psát. Kromě mravoučných povídek a praktických příruček pro dívky, stvořila dílo výjimečné, a z určitého úhlu pohledu dodnes nepřekonané - Domácí kuchařku aneb Pojednání o masitých a postních pokrmech pro dcerky české a moravské.

Do autorčiny smrti vyšla od roku 1826 ve čtyřech českých vydáních a rovněž ve čtyřech německých. Když uvážíme, že ve svém stěžejním díle zavedla českou kuchyňskou terminologii, představila pět set receptů a ještě přidala spoustu rad ohledně stolování, musíme před ní hluboce smeknout. Svou kuchařkou totiž příznivě obohatila nejen jídelníček, ale především jazyk svých čtenářek.

Své pevné zásady a přesvědčení také uplatňovala při péči o dceru Jindřišku Milinu, narozenou 10. 6. 1813 v Přelouči.

S oblibou se říká, že dospělý přenáší zážitky z vlastního dětství na své potomstvo a uplatňuje na nich podobný výchovný styl. Magdalena zvolila jiný přístup. I když prosazovala vysokou morálku, a sama se ji snažila dodržovat, nikdy by nepřesáhla hranici vedoucí k obyčejné krutosti.

Ostatně zachovaná přání od dětí k svátku vypovídají o jejich vzájemném krásném vztahu.

Dospělého věku se dožila jen Jindřiška, Karel a Josef Liboslav. Karel se vyučil tiskařem. Josef studoval gymnázium a filosofii, později vstoupil do piaristického řádu. Nejstarší Jindřiška zdědila po Magdaleně zálibu ve zpívání a navíc měla i hezkou barvu hlasu, což ji předurčilo k umělecké kariéře. Rodiče jí proto opatřili učitele, varhaníka Karla Píče, který také zhudebňoval básně Rettigové, a malá Jindřiška s nimi vystupovala. Její slibný talent se postupem času plně rozvinul a Rettigovi se mohli záhy radovat z dceřiných úspěchů. Stala se mimochodem první Lidunkou ve Fidlovačce.

Ovšem tehdy opravdu nebylo jednoduché pracovat u divadla. V umění panovaly z pohledu veřejnosti volné mravy a na dívky, které se oddaly Thálii, se pohlíželo spíše skrze prsty.

Dobové mínění o této profesi výstižně vyjádřil F. L. Čelakovský: „ V mých očích není horšího volení sobě stavu nad toto komediantství. Neboť, i když mladý člověk obdařen jest všemi schopnostmi k tomu, nikde není tolika úsilí a práce třeba, jako zde, má-li se z něho státi umělec, a když se stane, jakáž mu za to odměna… Jest to umění ze všech nejnevděčnější.“

M. D. Rettigová své dceři ale přála a zřejmě se naštěstí nedozvěděla o jejím nemanželském dítěti. Vždyť se spolu vídaly dost sporadicky, Jindřiška navštívila maminku po smrti otce. Bohužel se tím v podstatě loučila i s matkou, která jako průkopnice českého feminismu, byť ovlivněného konvencemi a křesťanskou morálkou, bohužel velmi brzy odešla za svým chotěm.

V článku jsem vycházela z kapitoly o Rettigové ze své již rozebrané knihy Spisovatelky a Erós.