Záleží na mnoha věcech. Jestli někdo má ještě svého partnera, partnerku, jestli je zdravý a ještě ne moc věkovitý, jestli vlastní domeček se zahrádkou, zda má hodné děti, které bydlí blízko a často je navštěvují i s vnoučaty. Ovšem ne z těch důvodů, aby si ohlídali své dědictví.

Já nic z toho nemám. Nejhorší je, že ani ten správný věk. Věříte, že to mi vadí nejvíce? Omezuje mě to. Tak, jak ten můj seniorský den probíhá?

Ráno vstanu a přemýšlím, co mě bolí nejvíce a strachuji se, jestli se dopajdám na WC. Když to projde dobře, mám radost.

Mám také malého pejska a tak vím, že musím všechny bolesti překonat a jít s ním ven. Přijdu tak unavená, že bych si nejraději šla opět lehnout. Vymluvím si to a jdu se nasnídat. Nejdříve ovšem dám snídani pejskovi. Mám ke snídani teplou vodu s medem a skořicí, prý je to zdravé. Pak si sním svých devět prášků a ani vlastně nevím, na co jsou. No, nevadí. Asi by mi to ke snídani stačilo, ale není to dobré na žaludek, a tak sním i něco dalšího, třeba sušenku.

V koupelně jsem už byla před snídaní a vzhledem ke svému věku jsem v zrcadle nic pěkného neviděla. Kdybych se nemusela česat, tak bych snad zrcadla odstranila. No co, Káčo, co bys chtěla, říkám si a uklidněná jdu něco dělat. Musím se hýbat, protože když si sednu, nemůžu pak vstát.

Trochu si něco musím i uvařit. Moc mě to nebaví, protože pro jednu osobu se vaří špatně. Většinou, protože jsem masožravec, strčím do trouby jednu kuřecí nohu, upeču jí a sním bez přílohy. Stejně nemám na žádnou přílohu chuť. Pejskovi dám také oběd, ale musím ještě dodat, že ještě před obědem jdeme na procházku. Opět jednou napravo a jednou nalevo. Polední procházku dělám Amálce trochu delší, aby si to užila. Když přijdu  domů, sním tedy tu kuřecí nohu a tak mě to unaví, že si musím své staré tělo uložit na gauč. Někdy usnu, někdy jenom přemýšlím. To přemýšlení není ale moc veselé, tak raději vstanu. Musím ještě říci, že můj pejsek Amálka si jde lehnou se mnou. Jak vstanu já, vstane také, protože ji samotné to ležení moc nebaví. Musí se jít podívat co dělám.

No, co můžu asi tak dělat ve své garsonce? Zaleju kytky, utřu prach, vyperu a někdy, i když nerada, vyžehlím prádlo. A všechno mě tak opět unaví, že si musím sednout do křesla a pustím si televizi. Není ale na co koukat, protože programy v televizi jsou čím dál horší. Tak si tedy čtu a pejsek mi sedí na klíně. Je to docela fajn.

Včera jsem byla na návštěvě u kamarádky, ale musela pro mne přijet autem, protože bydlí na kopci a chození do kopce mi dělá problém. Má domeček se zahrádkou a já jsem byla ráda, že se tam Amálka může vydovádět. Bylo to příjemné odpoledne. Domů jsem šla pěšky, protože z kopce se mi jde lépe. Líbilo se mi to a měla jsem hned lepší náladu.

V pondělí za mou na kafe chodí můj přítel. Je to moje veliká opora. Bez něho bych byla úplně nahraná. On mě stále vozí, ne na výlety, ale po doktorech. Bez něho bych vlastně nezvládla nic. On je ale ochotný a jak říká, pro mne by udělat všechno. Hezky si u kafe popovídáme a on jde zase domů. Nebydlí daleko.

No a já s pejskem si sednu opět do křesla a pustím si nějaký seriál v televizi. Amálka se dívá také, ale jenom chvíli. Zabalím ji tedy do svého županu a ona spi v křesle až do rána. Přesně v šest hodin hupne ráno ke mně do postele a takovou hodinku spíme ještě spolu.

No, co bych chtěla? Jsem jinak celkem soběstačná, mám kde bydlet, mám co jíst, mám svého milovaného pejska, mám svého kamaráda a nějaké kamarádky. Víte, že víc si v mém věku ani člověk přát nemůže? Musí mi to stačit. Kdybych měla ještě vhodný věk, dělala bych jiné skopičiny. Dojde k tomu ale asi každý.

P.S.: Protože je ale jaro, posílám vám tochu pampelišek pro radost.