Má přítelkyně Monika (také z Prahy) mi prozradila, že Patti chodí do kavárny 12 Chairs v Greenwich Village každý ráno na kafe, kde tráví svůj čas psaním knížek a básní. Vzal jsem si tedy jednu ze dvou knížek, kterou jsem měl v té chvíli po ruce, a v doufání, že mi M Train, vydané v roce 2015 podepíše, se do 12 Chairs vydal.

Monika znala Patti osobně. Jednak tou dobou v Greenvich Village bydlela kousek od domu, kde bydlela i Patti, takže ji vídala téměř denně, a druhak Patti chodila do stejných kaváren jako Monika. Měla nezapomenutelný zážitek, jímž mě strašila. „Víš, že Patti šilhá?“ „No nevim, odkud bych to měl vědět?“ „Byla jsem kdysi na její výstavě fotografií, a když jsem jí požádala, aby mi podepsala knížku, fakt jsem nevěděla, kam se koukat dřív. Bylo to strašně frustrující.“ Vědom si této zkušenosti, rozhodl jsem se, že se jí budu dívat na nos.

Do kavárny 12 Chairs jsem vstoupil se zatajeným dechem. Vyhazovač strážil vchod a vůbec nechtěl vidět mojí kovidovou aplikaci Excelsior. Nezajímalo ho to. Nepochopil jsem, proč tam tedy stál. Vnutil jsem mu jí. Žasl, že už jsem byl třikrát očkován. Rozhlédl jsem se kolem. Okamžitě mě kavárna pohltila útulností. Monika mě varovala, že uvnitř bude narváno ale opak byl pravdou. U stolků téměř nikdo neseděl. Jen u okna do ulice se nějací lidé bavili rusky a u dalšího stolu jsem viděl francouzský pár. Stolky byly prostřeny k obědu, ačkoliv budíkové hodiny na protější stěně ukazovaly, že je teprve před devátou.

Hned jsem ji uviděl. Patti seděla v polotmě ze strany u baru s nějakým obtloustlým chlápkem, který mi byl po bradu. Tak to ani náhodou není její kytarista Lenny Kaye, který pro ni složil People Have the Power. Možná její manažer? Nebo nějaký známý? Hned jsem pocítil, že na něho žárlím. Seděl u Patti a něco řešili. Hlavy skloněné, šuškali si. Po chvíli ten chlápek odešel. Až teď jsem viděl na jeho klopě tučňáka. Byl to nakladatel z Penguin Random House.

Objednal jsem si latte u mladé holky v lyžařské čepici a sepraném tílku, které kdysi bylo asi fialové. Její post-postmoderní outfit mě nijak nepřekvapil. Holky tu nosí všelicos. Rozervané nohavice džínsů sahající od slipů až pod kolena. Seprané tílko. Boty od Dr. Martense. A naušnici v nosní dírce, v jazyku či pupíku. Ne jako Monika, která byla vždycky velmi vkusně oblečená. Až výstředně. Inu, byla z Prahy. „Odkud jseš?“ zeptala se ta holka. Nechal jsem ji hádat. „Z Itálie? Německa? Ruska?“ Třikrát ne. „Z Prahy,“ pověděl jsem. Vůbec nevěděla, že takové město existuje. „A ty seš odkud?“ zeptal jsem se jí. Byla z Bolívie. To ji omlouvalo. Kdyby se mě zeptala, jestli znám města Cochabamba a nebo Sucre, taky bych tápal.

Rozhlédl jsem se po kavárně a zaposlouchal jsem se do jejího rytmu. Z reproduktorů se tiše ozývaly operní árie a holka v lyžařské čepici mi popřála, abych si to latte pořádně vychutnal.

Odnesl jsem si kávu ke stolku. Na protější stěně visely cedule názvů ulic Tel Avivu napsaných hebrejsky, arabsky a anglicky: Rehov Tshernihovski, Rehov Yehuda Halevi, Rehov Idelson. V kavárně 12 Chairs se mi moc líbilo. Připomínala mi jeruzalémskou literární kavárnu Tmol Shilshom, kam jsem rád zašel během studií v roce 1998.

Bloudil jsem v přítmí po místě, kde Patti seděla a osahával vhodnou chvíli. Než se opět sklonila ke kupě papírů, vyskočil jsem připraven na všechno. „Ahoj Patti. Můžeš mi podepsat tuhletu knížku?“ Sjela ji pohledem. První půlka knihy byla promaštěná a odřená, neboť jsem ji všude vláčel, kavárnami počínaje a sabvejí konče. Druhá půlka byla nedotčená. Patti někde v M Train napsala, že za ní chodí lidé, aby se jim zvěčnila, aniž by knihu předem četli. Ale to nebyl můj případ. Já jsem četl aspoň první půlku a chystám se i na druhou. „Můžeš vyspelovat své jméno?“ požádala mě. „Dže, ej, ar, ou, es, el ej, ví.“ Měla krásné písmo. Kaligrafické. Neodbyla to, neodbyla mě. Napsala: For Jaroslav! With All Good Wishes, Patti Smith. January 28, 2021. Ačkoliv se sekla o rok, ten podpis byl úžasný. Vyfotil jsem ho a poslal Monice jako přílohu textové zprávy. „Koukni!“ Vzápětí jsem dostal odpověď. „No to je báječný! Patrně jsi na ní zapůsobil.“ Nezapůsobil. Patti by se jistě zvěčnila všem, kdo by jí o podpis požádali.

Pavel Zajíček v roce 2014. FOTO: Petr Tomaides, wikipedia, volné dílo

V roce 2008 jsem byl v 12 Chairs s Pavlem Zajíčkem, když ještě ředitelkou Českého centra byla slečna Koblerová, která ho do New Yorku pozvala. Pavel četl v Knitting Factory a National Bohemian Hall na Upper East Side anglickou verzi dabingu k němému filmu Upír Nosferatu od F.W. Murnaua. Četl ji autenticky, syrově a hrůzostrašně. Ještě teď se mi střídavě rozlévá pot po zádech a mám pocity mrazení.

Vzpomínám si na Pavlovu návštěvu jako kdyby to bylo dnes. Bylo jaro a teplo a dalo se sedět u stolu venku před kavárnou. „Víš, že sem chodí Patti Smith?“ sdělil mi, když jsme se usadili na lavičce. Tenkrát jsem se o punk rock moc nezajímal a o Patti jsem jen věděl, že existuje. A to jen díky tomu, že rok předtím byla uvedena do rokenrolové síně slávy.

Nabídl jsem se, že Pavlovi koupím kafe. Stejně neměl peníze, ačkoliv já jsem také neměl na rozdávání. Nechodil jsem po kavárnách a naprosto jsem neměl zkušenost, že se baristům dává zpropitné. V New Yorku se zpropitnému říká tip. Vešel jsem dovnitř a u baru jsem objednal dvě latte. V prázdné kavárně seděla jen jedna asi padesátiletá žena. Černé vlasy s proužkama šedých pramenů se jí ledabyle povalovaly po ramenou a v obličeji, kdysi nesporně krásném, se jí usadila strnulost a tvrdost. Zavadil jsem jí o oči. Byly uvyklé na trápení, ačkoliv touha a očekávání z nich nevyprchala. Netušil jsem v té chvíli, že to byla majitelka 12 Chairs a že byla přímým svědkem mého handrkování s mexickým baristou. Chtěl po mně tip. Ale nenechal mě vybrat v jaké výši bych ho chtěl zaplatit. Taková drzost! Vyšel jsem ven za Pavlem. Právě si něco poznamenával do svého deníčku. „Stalo se ti něco nepříjemnýho?“ zeptal se. Postěžoval jsem si mu. „Ten bastard mě ani nenechal, jestli mu chci dát ňáký dýško! S patnácti procentním spropitným cena z 9.80 najednou vyskočila na 12.40 dolarů. Prostě si ho připočet k účtu,“ řekl jsem trpce.

Majitelka vyšla ven a oči se jí zastavily na Pavlovi. „Už jsem tě tu dlouho neviděla,“ řekla mu a její znuděný hlas na okamžik ožil. „Přestěhoval jsem se do Prahy,“ odpověděl Pavel a já měl pocit, že se omlouvá. Vykládali si. Dlouho. Pavel se rozloučil s New Yorkem ještě v době, kdy v Downtown stály Twin Towers. Majitelka si všimla, že je poslouchám. „Nejsi tu snad s něčím spokojený?“ obrátila se na mě. „Nechtěl zaplatit tip,“ řekl Pavel po pravdě místo mě. „Proč ne?“ otázala se majitelka s údivem. „Nevěděl, že je to tu zvykem. Je v New Yorku krátce.“ Majitelka se obrátila k Pavlovi. „Tak to se musí hodně učit,“ řekla. Když odešla, Pavel mi řekl, že jí zná z doby, kdy přišla do USA a založila kavárnu 12 Chairs. „Byla v izraelské armádě, kde řídila tank. Taková to byla tough woman, houževnatá ženská. Žádná rozmazlená bačkora.“ Nepřekvapilo mě to. „Žil jsem v Izraeli dva roky. Dost dlouho na to, abych měl s tamějšíma vojandama svý zkušenosti. Navenek byly krásný holky, ale uvnitř houževnatý a otrlý. Člověk se snadno spálil o jejich patriotismus živenej nedobrovolným bojem s Palestinci.“

Patti se mi podepsala do knížky M Train v lednu roku 2022, čtrnáct let poté, co mi Pavel Zajíček řekl, že 12 Chairs je oblíbené místo, kde Patti ráda píše. Posledních několik let mě příběh, osud a výtvarný projev Patti oslovoval více a více. Sledoval jsem její tvorbu, aktivismus, i občanskou zodpovědnost zblízka. Slučoval jsem se s jejími názory a věděl jsem toho stonásobně víc než v roce 2008. A hlavně jsem chtěl vidět jaká je doopravdy. Ne jen zprostředkovaná písněmi nahraných ve studiu a nebo na koncertech dostupných na YouTube. Proto jsem za ní zašel a požádal ji o podpis. Táhne jí na 78 let a já jsem nechtěl promarnit svou šanci.

(Patti Smith: *30.12, 1946 - žije. Pavel Zajíček: *15.4.1951 - †5.3. 2024)