Jméno Karla Čapka, i tituly mnohých jeho děl, zná snad každý Čech. Ale ruku na srdce: Kolik jeho knih a které jsme četli, a kolik jeho dramat a která, jsme viděli?

Byla díla Karla Čapka vůbec zařazena před listopadem 1989 do povinné četby? Přiznávám se, že si nevzpomínám, a to jsem povinnou četbu četla bez problémů a bez odporu. Spíš si myslím, že ne. Vždyť který román by to byl? Válka s mloky určitě ne, ten by byl pro předlistopadový režim  neuchopitelný. Nebo Krakatit? Nebo Hordubal? Těžko. Mám za to, že bych si to pamatovala, jako si pamatuji jiné povinné četby. 

Stydím se, ale já jsem snad četla jako malá i větší jen Pohádky Karla Čapka, ale zato mnohokrát a s nadšením a láskou. Dodnes si vybavuji ty kouzelné ilustrace bratra Josefa, hlavně psí víly v Pohádce psí. A také jsem určitě četla Dášenku, ale tu asi jen jednou.

Neumím vysvětlit, proč čtenářka jako já, nečetla Čapkovy knihy pro dospělé. Možná jsem měla dojem, že Čapka znám skrze filmová  zpracování   jeho děl. Takže jistě: Bílou nemoc se Štěpánkem jsme všichni viděli nesčíslněkrát, stejně jako Krakatit s Högerem. 

Dřív než mě napadlo číst Povídky z jedné a druhé kapsy, viděla jsem už jako malé dítě dokonalý film režiséra Martina Friče, Čapkovy povídky z roku 1947. A pak ještě tolikrát, že si do dnešních dní pamatuji tu fascinující atmosféru Balady o Juraji Čupovi, který v náboženské posedlosti zabije  svou sestru a pak se jde na příkaz starosty obce sám udat  a četnickou stanici, a to pěšky, v horách, desítky kilometrů v zimní vánici a tam ještě další hodiny čeká, než četník  v hospodě dopaří.  „Zabil jsem Marynu Matejovu. Bůh kázal…" Tak tuhle hlášku jsem si pamatovala celý život. A nezapomenutelná je pro mě i skleněná kulička z povídky Poslední soud. To totiž bylo to hlavní, co chtěl vrah Kugler před Božím soudem vědět -  kam mu tenkrát, když byl malý, ta kulička spadla... A Bůh mu to ukáže, že tam stále leží, v odtoku pod okapem.

Co se dramat týče, mám dvě zásadní vzpomínky, a to na Věc Makropulos a na Matku.

Věc Makropulos, to byl herecký koncert Jany Štěpánkové z roku 1970 (divadelní záznam), který jsem ve svých 16 letech sledovala v televizi s očima vytřeštěnýma a srdcem otevřeným, fascinována dějem, atmosférou představení, prostě vším.

Matku jsem v té době neviděla v podání Jiřiny Petrovické, která platila za nejlepší ztvárnění této role (možná až na legendární Leopoldu Dostálovou), ale v podání Jiřiny Švorcové. O této herečce si samozřejmě můžeme myslet své, nicméně, tuto roli zvládla perfektně . To její TONY JDI!,  je pro mě navždy spojeno s vyvrcholením dramatu, s tím jejím obrovským názorovým zlomem, kterým  se postaví zlu…

Tímto byly dávné vzpomínky na Čapka vyčerpány a nastal čas už konečně poprvé otevřít knihu Válka s mloky.

Ovšem to byla jízda, přátelé. Čapek proti všem. Fascinující a šokující. Dokonalý popis rozpínavosti mloků, kteří mohou být… tehdy fašisty, poté komunisty, dnes islamisty a nejnověji putinovci. Ale zároveň Čapek kritizuje a zesměšňuje i kapitalisty, socialisty, anarchisty, padni komu padni … na nikom niť suchou nenechá. Tak tomu se říká kritické myšlení na jednom talíři. Ale všechno s tím humorem, nadhledem a elegancí. Bože, jaká je to nádherná demonstrace inteligence a demokracie - kdo to dnes umí?

Radovan Lukavský jako Otec a Jiřina Petrovická v titulní roli dramatu Karla Čapka Matka v roce 1983.FOTO: Petr Berger, ČTK

Člověk proti zkáze

V roce 1989 natočil režisér Štěpán Skalský film o posledních letech Karla Čapka. Tento skvělý film poněkud zapadl, jako více filmů z té doby, kdy jsme sledovali a účastnili se aktuálního dění v naší republice a o filmy nebyl takový zájem.

Film má výborné herecké obsazení a výkony: 

Josef Abrhám v hlavní roli, Hana Maciuchová jako Olga Scheinplugová (velmi elegantní), Svatopluk Beneš jako T.G.M. Libuše Šafránková hraje dávnou Čapkovu lásku, promítá se do jeho snů a sama je stejně jako sen krásná.

Čapek zde bojuje proti zkáze, roti nastupujícímu fašismu, proti ohrožení demokracie, roti neblahým rysům české národní povahy.

Čapek bojuje za demokracii všemi silami, nejen svým dílem. Píše do Velké Británie, kterou vždy miloval a vážil si jí jako kolébky demokracie, ještě před Mnichovem, varuje před ohrožením Československa nacistickou hrozbou, marně.

Je tvrdě zasažen mnichovskou zradou, ohrožován útoky českých fašistů a jejich sympatizantů, a to jak anonymními dopisy, tak fyzickým napadením.  Emigraci odmítá: „Nebudu utíkat k těm, kteří nás zradili a z emigrace kázat Čechům, aby byli stateční.“

Je až bolestné sledovat a uvědomit si, jaká atmosféra v té době v Čechách panovala. Zvykli jsme si vidět naši republiku jako oběť nacistické zvůle, zemi, která se zrazena spojenci, podvolila agresorovi, ale vnitřní přesvědčení bylo demokratické, vlastenecké a protiněmecké. V mnoha případech to tak však nebylo. 

Nezanedbatelná část společnosti byla k fašismu loajální, když ne přímo fašistická a ti slušní se jich báli. Ještě bolestnější je, že se tato doba a chování některých k Německu loajálních Čechů až nápadně shoduje s dobou dnešní a s chováním k Rusku loajálním Čechům.

Na závěr dva citáty:

Historie se neopakuje, ale rýmuje.   Mark Twain

Vybírali jsme si mezi válkou a hanbou. Nyní máme válku i hanbu.    Winston Churchil