Mají společné to, že v obou případech jde o vyhnání ze země a o mojí mámu. A nebyl jsem ještě na světě, když se staly. Ta první před válkou, ta druhá po válce. Po druhé světové, tehdy byly jen dvě, jichž se zúčastnily desítky zemí z několika kontinentů. Ta současná je z hlediska počtu zapojených zemí v tomto smyslu třetí…

Moje máma určitě prožila pořádné dobrodružství hned poté, kdy ukončila své pedagogické vzdělání a několik let strávila jako začínající učitelka na západním Slovensku. Bylo to dávno před začátkem druhé světové války v Dlhé poblíž Turzovky. Máma tam odjela v rámci české pomoci Slovensku, tehdy mnohem zaostalejšímu, než bylo kdy poté. Z Čech tam proudily stovky Čechů – do úřadů, k policii, do škol. Pomáhali Slovensku v rámci společného státu (a současně jej „čechizovali“).

Představuji si, jak se bála té dálky a odloučení od svých blízkých. Jak potom vystupovala z vlaku a ostýchavě si prohlížela kysucké kopce všude kolem. Kde je asi ta Dlhá? A jací lidé tam na ni čekají? Jak ji přijmou, jak jí budou pomáhat, jak ji budou hodnotit? 

Ale všichni si tam mladou českou učitelku oblíbili, měla tam spoustu přátel, všichni ji zvali na návštěvu, dodávali vajíčka a mléko, chodili se k ní radit a popovídat si. Musely to být její šťastné roky.

Dovolte dlouhé odbočení: Dost dobře jsem tuhle část jejího života neznal. Avšak když zemřela, dostihla mne ta odvěká synovská povinnost projít všechnu její korespondenci a vše, co si za celý život schovávala, co sama považovala za osobní, ne-li intimní, jestliže se s tím ani svým dětem nesvěřila. A přitom nezbylo nic než pár fotek, pár dopisů, navštívenek, blahopřání, na nichž každé ženě záleží tak, že je nikdy, za nic na světě nevyhodí…  

V hromádkách písemností jsem našel mnoho fotek právě z Kysúc. Malé fotečky 5x5 centimetrů (větší by tehdy byly příliš nákladné), obrázky jednotlivých domů nebo hájek s lavičkou, studánka. Jindy zas skupinka lidí a pak také dvě tři fotky mužů, mladých, černovlasých, urostlých, sebevědomých. Zřejmě nápadníků. Tak tyhle fotky vydržely šedesát let a já je mám zahodit? Pro mě už nic neznamenají. Ale co když pro někoho ano? Tak jsem je pěkně zabalil, nadepsal adresu Dlhé nad Kysucou a starostovi poslal mail, že jim posílám fotky z konce 30. let, že je jistě využijí lépe než já. A kdyby tam někdo českou učitelku Popelkovou ještě znal, tak ať mi dají vědět. Výsledek? Smutný a jednoznačný: žádnou odpověď jsem z Dlhé nedostal. Asi něco na tom úřadě umřelo.    

A ještě závěr příběhu: Když potom, těsně před válkou, začali Slováci usilovat o odtržení od českých zemí a ujalo se heslo „Čehúni, von!“, sbalila si moje maminka kufry a rozloučila se s dětmi, s jejich rodiči, s celou Dlhou. Nasedla do bryčky a když se ohlédla, celá vesnice stála u posledních domů mlčky, s rukama svěšenýma. Děti úplně zmlkly, jen desetiletý chlapec se pronikavě rozplakal. A nebyl k utišení…

 
                                                                Rosemarie a Ingeborg jako náctileté. FOTO: archiv. O. Čepelky

Druhý příběh začíná 16. března 1946. Nedávno mi to říkala Inka, které je letos 88 let, avšak toto datum si zapamatovala na celý život. Byl to den, kdy se jejich česko-německá rodina přistěhovala do Náchoda. Přesněji řečeno, spíš než přistěhovala, sem utekla. Byla z domova vyhnána. A spíš než rodina, tak jen tři ženy: matka Charlotte a malé dcerušky Rosemarie a Ingeborg. Ani to utekla není přesné, šly pomalu, neboť měly vozík naložený svým majetkem a k tomu vlekly tlumoky a tašky. Co uvezly, to si vzaly. Naši rodiče se jich tak trochu ujali, takže se nastěhovaly do přízemí domu, kde jsme bydleli.

Jejich táta ne že by nebyl. Ale byl v zajetí na ostrově Jersey v Lamanšském průlivu, kde se ochotně vzdal spojencům. Nebyl to žádný nacista, do německé armády, jak se to tehdy stávalo, musel povinně, nikdo se ho neptal. Pouze to vzdát se, to bylo hodně na něm samotném. V Náchodě ovšem někteří lidé poukazovali na to, že jsme se ujali „těch Němců“. Tedy těch, co rozpoutali válku a chtěli si podmanit celou Evropu i Sovětský svaz. Já bych řekl, že tahle rodina z jedné pohraniční, tehdy německé, dnes polské vesnice, vůbec nic nerozpoutala a nikoho si nechtěla podmanit. Podobně jako dneska třeba miliony prostých Rusů, lidé chtěli žít svůj klidný život, vychovat řádně děti, uživit se a neškodit jiným.

Ano, ta Charlotte, to je ta matka, o níž jsem jednou psal, že nedala nic na naléhání dětí, že po vyhnání zůstanou ve vesnici Žďárky, protože tam mají příbuzné. Řekla rezolutně: Půjdeme do Náchoda, protože tam je víc škol a chci, abyste měly pořádné vzdělání. A asi se mnou souhlasíte, že to bylo geniálně správné rozhodnutí té prosté ženy: investice do vzdělání se vždycky vyplatí. Třebaže kvůli tomu musela jejich německá matka dřít v přesčasech v místní tkalcovce.

           Tady bydleli matka Charlotte a malé dcerušky Rosemarie a Ingeborg. FOTO: archiv O. Čepelky

Tak tedy všechny tři začaly v našem domě žít a dcery začaly chodit do české školy. Tady byl jeden hlavní problém, že totiž do té doby se doma mluvilo kvůli matce pouze německy. A tak holky, kterým bylo zhruba deset, neuměly ani jedno slovo česky. Představte si to. Navíc se stalo to, že obě zameškaly dva roky školní docházky. Ke konci války jim Němci obsadili školu. Pak přišla Rudá armáda a obsadila jim školu. A po nich přišli doosídlovat pohraničí Poláci a ti jim vzali školu. Takže třeba Inka šla do třídy, v níž byla o dva roky starší než její spolužáci. (Napadá mne, že kdyby přišla mezi stejně staré děti a neuměla slovo česky, tak by se snadno mohla stát cílem šikany od ostatních dětí. Zlí rodiče by je navedli. Ta malá Němka určitě podporovala Hitlera, že.)

V tu chvíli to vzala do ruky moje máma. Začala Inku a Růženku intenzivně učit česky a to tak dobře, že je škola mohla v červnu, tedy již za tři měsíce, klasifikovat z českého jazyka. Tedy myslím si, že celý pedagogický sbor musel mít zavřené obě oči, když tu známku dával. Protože malé dítě se za tři měsíce úplně nenaučí česky, zvlášť když doma se mluví pořád německy. Mimochodem, od školy to byl pedagogicky vynikající tah. Mohli ji demotivačně vyřídit tím, že česky neumí, kdo ví, jestli by si ještě neměla rok posedět ve třetí nebo čtvrté třídě. Místo toho v ní vzbudili lásku či aspoň náklonnost k učení. To je pro život strašně moc. (Někdy se mi zdá, že hlavním úkolem 1. stupně základní školy by mělo být vzbudit zájem o učení a naplno rozvíjet tvořivost a že všechno ostatní je tak trochu vedlejší.)

Inka tedy absolvovala základní školu v 17 letech, přestože se učila výborně. Už jsem (TADY) jednou psal o tom, jak můj táta dostal jejich otce ze zajetí a jak jsme s tou rodinou trávili asi po 33 Vánoc den společně. Paní Charlotte krásně zpívala Stille Nacht, heilige Nacht a táta ji doprovázel na klavír (viz ZDE).

      
                                                                            Náměstí v Červeném Kostelci. FOTO: Martin Haeusler

Tak a nyní přeskočíme celých 76 let. Inka mi nedávno vyprávěla, že její zeť koupil v Červeném Kostelci dům a zrekonstruoval jej na šest malých bytů. Když ale Putinův režim zahájil válku na Ukrajině a do naší země začali proudit nešťastní uprchlíci, tak několik bytů nabídli právě Ukrajincům. Inka vyprávěla: „Vozila jsem tam plná auta dek, ručníků, nádobí a všeho možného, aby byly jejich domácnosti co nejdřív vybavené. A vzpomínala jsem na tvoje rodiče, když nám, nějakým migrantům, dali střechu nad hlavou a pomáhali nám. Je to pro mě úžasné štěstí, že jsem mohla po tolika letech poslat všechnu tu dobrou vůli a pomoc zase dál.“

Dělám to taky. A to je zatím konec příběhu…