Ostatní lidé si zřejmě chodí normálně po světě. Já vystrčím nos ze dveří, jdu si jen pro rohlíky a hned se mi něco přihodí. Ovšem NIKDY NIC NORMÁLNÍHO, vždycky něco extra.
Tenkrát před lety ovšem rodinné prokletí přeskočilo evidentně na mou dceru. Já byla během svého života uvězněna už leckde (teda kromě vězení). V dětství například v prodejně nábytku. Líbily se nám s kamarádkou ty vystavené pokojíčky, tak jsme se šly podívat dovnitř. Prodavačky na nás zapomněly a odešly na oběd, zamkly nás tam, a tak jsme si to patřičně užily. Proválely se a proskákaly se s gustem po všech postelích, než jsme byly po hodině osvobozeny.
Moje dcera mne ovšem předčila. Nechala se uvěznit na hřbitově a věrna našim rodinným zvyklostem, aby to nebylo tak „normální“, ne sama, ale s kočárem a miminem a ještě k tomu, když už se blížila zavírací hodina. Nejdřív mlátila na všechny dveře v dosahu. Nic, ticho po celém hřbitově. Začalo se pozvolna stmívat. Proč tam chodíš večer, proboha, ptala jsem se jí potom. Můžeš za to ty (jak jinak), řeklas mi, abych tam šla zapálit svíčku. A taky všude jinde je kravál a tam mi mimino v tom tichu krásně spalo ! A bylo minimálně půl hodiny před zavírací dobou !
Nejdřív volala svému manželovi. Ten už je zvyklý, že dělá často záchranáře, ale tenkrát odvětil, že je sto kilometrů daleko a zrovna na poradě, takže si bude muset dcera pomoci sama. Ať zavolá policii nebo hasiče. To se dceři zdálo trapné, takže zavolala a rozhodila mne. Já bych nějak tu zeď snad přelezla, povídá, ale co s miminem a kočárem ??? Představila jsem si svou dceru, tak dbající na své hezké oblečení, jak leze v lodičkách takhle vpodvečer přes hřbitovní zeď…
Nejdřív mě taky samozřejmě napadli hasiči a policie. No jo, ale budou na nás koukat jak na cvoky. Takže - protože já zeď určitě nebudu schopná přelézt, vezmu s sebou do autobusu židli. Nakonec - lidé převážejí v dopravních prostředcích ledacos, tak proč bych já nemohla převážet židli ? Pak jsem řešila v duchu rébus, co přehodíme přes zeď vlastně jako první . Já si stoupnu na židli, ona mi podá mimino, jestli to teda vůbec půjde, pak přehodíme kočár, jestli ho ovšem uzdvihneme – ne, špatně, kam bych odložila mezitím mimino ? Tak obráceně, nejdřív kočár, pak já jí přehodím židli, aby vylezla ?. Ale co s miminem ? Jak už jsem byla totálně zpitomělá, vycházelo mi, že nejdřív teda budeme muset přehodit přes zeď každopádně mimino, ale zapletla jsem se tak strašně do svých zběsilých myšlenek, že jsem tuhle hádanku nedokázala v ten moment rozčilením rozumně rozluštit.
Pak jsem zjistila, že při svém splašeném přemítání a pobíhání po bytě jsem si někde pohodila klíče a nemůžu je najít. Tak ještě ke všemu musím běžet bez klíčů a jen zabouchnout ! Blížila jsem se mílovými kroky k infarktu. A náhle telefon a veselý dceřin hlas: UŽ JSEM VENKU !
Klesla jsem na připravenou židli a sáhla do lednice pro becherovku.
A pak jsem vyslechla celou historku. Zatímco dcera šílela uvězněna za hřbitovní zdí a začínalo se stmívat, najednou za sebou slyší tichý hlas: To se mi stává často, takhle mě tady zavřou každou chvíli !
Lekla se, že by se v ní krve nedořezal. Ohlédla se a za ní postava ženy celá v černém a ještě ke všemu mluvící s ruským přízvukem. Přemohla silou vůle touhu si na ni sáhnout, jestli je živá. Počkejte, zatelefonuju hrobníkovi, aby nám přišel otevřít, řekla ta postava. A jak řekla, tak se stalo.
A my pak řešily následující:
-byla to hrobníkova milenka a zavřeli hřbitov předčasně, aby je nikdo nerušil
-hrobník neměl hodinky nebo se spletl v čase či si odskočil na nákup a zavřel, aby mu neukradli hroby
-hrobník se nudil, schválně zavíral o půl hodiny dřív a pak, schován za náhrobkem, zvrhle sledoval své oběti, jak marně buší do hřbitovních vrat
A co z toho vyplývá ? Hlídejte si zavírací hodinu, ať je to kdekoliv ! :-))
Pošlete odkaz na tento článek
Mám domek. Krásný, rekonstruovaný, v hezké obci a na dobrém místě.…
Buďto budeš jen čekat na smrt nebo se vzpamatuješ a začneš nový…
Celé dva měsíce, to zní jako věčnost. Koupání, výlety na kole,…
Termální prameny mě baví, ale když někde pramení, jsou v zájmu…
Psal se rok 1969, akorát jsem vyšla 5. třídu a čekala mě změna, na…
Tak jsem se nedávno dožila velmi úctyhodného věku. Mám primát,…
Nedávno mi sousedka řekla, že mi závidí rodinu. Připadáme jí prý…
Ráno na chatě se probudilo do jasného a slunečného dne.…
Můj tatínek na záchod nechodil jinam než domů a pokud to ráno před…
Jeden večer blbnu, co mi síly dovolí, na pódiu, s elektrickou…
Nikdy jsem si žádný deník nepsala a věřte mi, že mě to docela mrzí…
Dovolil jsem si luxus. Být líný. Nebyl to dobrý počin. Šlo mi o…
Každý z nás proživá svůj životní příběh. Každý máme svůj příběh…
Volné chvíle jsme s manželem trávili na Brněnské, tedy…
"Vyměníme starý, oprýskaný, opotřebovaný a ošklivý nábytek…
Nedokážu sedět sama doma, koukat na televizi. Vždy jsem byla ráda…
“Kde je dnes pán s králíčkama?” rozhlížela se marně na trhu v…
Nemyslím si, že zrovna vy se nudíte. Ale kdyby náhodou... Zvířata,…
Moje povolání je zdravotní sestra. Dne 20. srpna 1968 jsem…
Pojedu sama k moři. Tu větu jsem převalovala v hlavě asi pět let.…
Tohle je intimní zpověď zralé ženy. Proto varuji všechny čtenáře,…
V těchto dnech nám masmédia připomínají události ze srpna…
Ony už to vlastně nebyly prázdniny, byla to naše první dovolená.…
Po maturitě jsem nastoupila do kanceláře. Byla to moje první…
Bylo to v létě, o prázdninách, na Moravě v Ketkovicích, někdy z…
Pro neznalé, tehdy za hluboké totality to byla Cestovní Kancelář…
… a jak za to ale nemůžu, protože mi příroda prostě velký…
Opakoval se rok 1997, Bohumín zase pod vodou. Meteorologové…
Když se dcery dozvěděly, že jsem poslal větší obnos do sbírky na…
Ukázkový úvodní text článku
Minulý týden jsem byl účastníkem srazu prostatiků. Ne, nejsem v…
Léto už sice skončilo, ale myslím, že není na škodu si tak trošku…
Jdu po chodníku a vidím, že starosta má otevřené okno. Sláva,…
Tak se mi zase zadařilo. Odpoledne jsem jen tak lehce poklízela,…
„Tys přece pracovala v televizi. Jak to tehdy bylo?“ zeptalo…
My, co jsme dospěli do věku, kdy nás začnou zrádně opouštět i…
Dnešek začal skutečně lahůdkově. V práci nás sedí šest - tři a tři…
Jsem poměrně spokojený dědek. Nad politikou jsem už zlomil hůl, do…
Jak se začínají v médiích pomaloučku polehoučku objevovat zprávy o…
Budeme mít klid, o nic se nemusíme starat, stejně by po nás jednou…
Tak jsem se opět na chvíli vrátil ke známému dotazníku…
Příprava na Vánoce v naší rodině začíná koncem října. Obě snachy…
Bolelo to hodně a nakonec se ukázalo, že zákrok v ústní dutině…
Na svoji první, a zároveň největší, životní křižovatku jsem…
Maličká a miloučká vesnička na Drahanské vrchovině schovaná v…
Zatímco moje sestra žije aktivním životem pražského seniora,…
Den jako každý druhý s výhledem na krátkou práci v kanceláři,…
Vznášet se ve vzduchu byl odvěký sen pozemšťanů. Zkoušeli to mnozí…
Každý máme nastavené možnosti a hranice, přes které už nejede vlak…
Ve vyprávění píši druhou vzpomínku na návštěvu maličké vesničky…
Řízením osudu jsem se ocitla v této životní etapě ve…
Pátek, sedm hodin, dvacet šest minut: Modro, slunečno, nablito.…
Vlastně to tenkrát před dávnými léty nebylo nic extra a on…
Když jsem se zamyslela nad svým životem, nemyslím si, že bych měla…
Narodil jsem se po dvou sestrách rodičům, kteří měli na náměstí…
JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno portál i60 nabízí.
Chcete na portál i60 přispívat vlastními články, povídat si na chatu, najít nové přátele či partnera v Seznamce?
Aktuální anketa
-
Rozhodování mi nečiní problém, rozhoduji se rychle a většinou správně
1800
20 %
-
Většinou dám na svou intuici, a nějak to dopadne
1749
20 %
-
Nevím, nepřemýšlel(a) jsem o tom
1678
19 %
-
Rozhodování pro mě není snadné, trvá mi déle, než se rozhodnu
1818
20 %
-
Je to pro mě velký problém, rozhoduji se dlouho a ne vždy správně
1852
21 %