A přesto i tento rok přinesl snad pro každého z nás něco dobrého. Zážitky, které naplňují nejen naši mysl hezkými vzpomínkami, ale především naše srdce vlídností, láskou a mnohdy i pokorou.

Někdy v průběhu června jsem byla požádána o obnovení čtenářských hodinek v našem pečovatelském domě. Covidová situace se poněkud uklidnila a společenské aktivity seniorů se pomalu vracely k normálu.

Byla to pro mě znovu výzva, protože knihy na čtení vybírám já osobně. Tentokrát jsem nemusela moc dlouho přemýšlet. Zrovna jsem dočetla knihu TÝDEN BLÁZNA a věděla jsem, že ta by moje posluchače v čtenářském klubu mohla zaujmout. Ta se bude líbit!

A taky to tak bylo. Napínavý a lidsky přístupný děj knihy nás všechny přímo pohltil, diskutovali jsme o každé přečtené kapitole, znovu jsme probírali osudy hlavních postav. Až jsem dostala nápad, pokusít se získat kontakt na autorku knihy spisovatelku Jaroslavu Černou. Pomocí naší knihovnice se mi podařilo sehnat mailovou adresu paní Černé. Ještě v ten den jsem ji napsala mail, kde jsem ji seznámila s naším čtenářským klubem a poprosila ji o přiblížení vzniku knihy, zda je to fikce a nebo má kniha reálný základ v lidském osudu.

K mé velké radosti mi ještě ten den přišla milá a potěšující odpověď. A měla jsem úžasné překvapení pro své posluchače.

Pro mne bylo seznámení s paní Jaroslavou Černou neuvěřitelně krásným zážitkem i když zatím jen ve virtuální rovině. Naše světy se propojily, někde v kyberprostoru se naše životní čáry protkly, pro mne je to blízké setkání zvláštního druhu. A pro vás jsem spisovatelce Jaroslavě Černé položila několik otázek.

Jste autorkou více než třiceti knih. Jsou to knihy historické, ale i knihy ze současnosti. Mají tyto knihy reálný základ v osudech lidí, které jste třeba potkala?

Když jsem byla dítě, napsal mi tatínek do památníčku: "Žij vždy tak, aby ses za sebe nemusela stydět. Výsledky tvého života ocení jiní. Ty se jen starej, aby tvé srdce bylo čisté a pravdivé." Uplynulo mnoho let. Měla jsem po čtyřicítce a tatínek nám navždy odešel, památníček se někde ztratil, tak jako dětství. V den tatínkových narozenin jsme si spolu vždycky dali kafe a povídali si. Potřebovala jsem být s ním i po jeho odchodu, zašla jsem do knihkupectví a hned mě upoutala malá sametová knížečka. Koupila jsem si ji a těšila se domů na kafe, protože tatínek by měl narozeniny. Sedla jsem do křesla, káva zavoněla a já jsem knížečku otevřela někde uprostřed a četla:

       "Žij vždy tak, aby ses za sebe nemusela stydět..."

Takové a podobné příhody se mi dějí celý život, a možná proto přitahuji lidi s podobnými zážitky, které mi potřebují svěřit a převyprávět.
A tak jsem prostě musela zpracovat do příběhu knihy  "Útesy sebevrahů," "Sedmého sedmý," "Týden blázna," "Jeden život nestačí," a další. Musím se usmívat, když mi někdo řekne, že kniha "Neplakej, vrátím se pro tebe," je nesmysl. Paní, hlavní postava, u mě seděla celé dopoledne a vyprávěla, co se jí přihodilo, a sama chtěla, ať to napíšu. Pak mi volala a nadšená říkala, že ji koupila všem známým, aby věděli, jak to bylo. No není to úžasné? Jistě, měním jména i místa, ale ten pravý příběh a fakta zůstávají.

A pak je tu protipól – knihy historické.

A tak je to i s historickými romány. Nakladatelství Alpress mě oslovilo po vydání mé třetí knihy, jestli pro ně nechci psát historické romány a nemám třeba zrovna něco na srdíčku. Měla jsem, příběh Kateřiny z Ludanic a Petra Voka, protože jsme bydleli co by na kole dojel na hrad Helfštýn.
Od té doby píšu pro Alpress a moc ráda s nimi spolupracuji. Je to moje srdeční záležitost, stejně jako nakladatelství Moba.

A i kniha pohádek pro Albatros se moc líbila. Jmenuje se "Klárka v zahradě splněných přání."
Mám ráda příběhy, ať jsou současné nebo z historie. Hlavně musí být poučné, zaujmout, obohacovat. A tak, když píšu historický román, hledám fakta a studuji životopis hlavního hrdiny, většinou narazím na další zajímavou postavu a hned je téma na další román. Hledat moudro v historii a navlékat příběh na fakta mě obohacuje a snad i většinu čtenářů. Pro mě je to relax, odpočinek a radost, čas soustředění, při kterém zapomínám na starosti.

A máte, jako úspěšná spisovatelka, kterou bezesporu jste, nějakou knihu, která třeba ovlivnila Váš život a Vy se k ní neustále nebo občas vracíte?

Musím přiznat, že osobně mě nejvíce ovlivnily knihy "Egypťan Sinuhet" a "Quo vadis," ke kterým se vracím, a i po dalších ověřených knihách sahám podle nálady. Teď ale čtu hlavně kroniky, životopisy osobností a studuji historii. A pak někoho potkám, povídáme si a hned jsem z historie v současnosti. Prožité příběhy se píší lehce, nemusím být tak pozorná, nehlídat fakta a data.

Psát jsem začala někdy po čtyřicítce, když synové odešli z domu, a myslím, že jsem ze sebe prostě potřebovala dostat příběhy, které se ve mně za dobu práce sociální pracovnice nahromadily a chtěla se na život podívat nejen z úhlu pohledu čtenáře, ale i jako autor. Pamatuji si, že tehdy byla sobota, pršelo, stránku jsem smolila celé dopoledne a na oběd jsme museli do restaurace. Ale první román byl na světě, i když jsem netušila, jestli ho někdo vydá. Vydal. A po letech spolupráce vyšly i moje další prvotiny v Alpressu.

Slovo na závěr

Všem čtenářům a hlavně "íčkařům" přeji, aby měli z mých knih stejně radostný pocit obohacení a zážitku, jaký mám já, když je píšu. Mám radost z každého čtenáře, kterému se kniha líbí, a moc si vážím všech, kteří v knize hledají a nacházejí to, co od ní očekávají.
Děkuji všem za přízeň, přeji hodně krásných chvil nad knihou, ale především čas plný lásky s rodinou, ve zdraví, štěstí a spokojenosti.
                                                                                                                                              Jaroslava