O to více jsem byla překvapena výsledkem tohoto malého testu. Polovina dotázaných by byla shovívavá, matku by chápala a nezasáhla by. Druhá polovina by jednoznačně matku požádala, aby, když si neumí dítě utišit, vystoupila a pokračovala poté, až bude klidné.

Článek jsem četla v době, kdy jsem městskou hromadnou dopravou cestovala sporadicky. Vzpomínala jsem na dobu, kdy jsem sama vozila dceru v kočárku a musela jsem využít i autobus. Vzpomínala jsem, že jednou má tříletá dcera asi vstávala špatnou nohou, protože od rána jí něco vadilo, červenou sukýnku chtěla vyměnit za zelenou s puntíky, plyšový psík měl být nahrazen koloběžkou, odmítala namazaný rohlík a čas běžel, letěl až pádil rychlostí, která mi brnkala na nervy. Do školky přijdeme pozdě, ještě štěstí, že do práce mohu přijít až v devět. Dcera začala vzlykat, sedla si na podlahu, že si musí vybrat botičky a situace se vyhrotila do zajíkavého křiku, že nikam nechce jít. Poléval mě studený pot při představě, že se na autobusové zastávce s takto běsnícím dítětem budu prát a lidem uvnitř připravím nechtěné a hlučné divadlo. Sedla jsem si k ní na zem, mlčela jsem, pomalu si nazouvala svoje boty, skrčila jsem nohy, lokty jsem opřela o kolena, podepřela jsem si bradu a začala si pro sebe povídat, že dneska asi neuvidím Zuzanku, která si do školky přinese novou panenku a že paní učitelka na dnešek slíbila maňáskové divadélko. Zkrátím to, dcera se postupně uklidnila, zvítězila zvědavost a cestou autobusem jsme nikoho nerušily. Blesklo mi hlavou – jak bych reagovala, kdyby se dcera rozběsnila venku?

Minulý týden jsem jela z práce ve zpola zaplněném autobusu. Už při příjezdu na další zastávku nebylo možné neslyšet hlasitý jekot. Matka se třemi dětmi, odhadem od tří do šesti let, vláčela za ruku vztekajícího se nejmladšího kluka, kterému kvůli jeho kvílení nebylo rozumět, co že se mu to vlastně nelíbí. Matka by mohla hrát poker, tak nečitelný byl její výraz v obličeji. Kluka vtáhla do autobusu, dvěma klidnými dětmi obsadila nejbližší volnou sedačku a vřeštícího kluka pustila. Ten se okamžitě jal pobíhat po autobusu. Matka kluka tahala za tričko a neustále opakovala: musíš být potichu, musíš být potichu. Jako kdyby házela hrách na zeď. Pronikavý křik lomcoval ušima a před další zastávkou se v očích cestujících zračila naděje, že čtveřice vystoupí. Nevystoupila. Představení pokračovalo s postupnými tichými komentáři okolo sedících i stojících. „Měla by vystoupit, každého tady to řvaní obtěžuje. – Když si dítě neumí utišit, tak ať nikam nejezdí. – Měla by mu naplácat. – Bože, to je řev, chudák řidič. Divím se, že nezasáhne. – Někdo by ji měl upozornit, aby vystoupila.“ Všichni jsme s nadějí sledovali neverbální komunikaci při přiblížení se ke každé zastávce. Nebudou už vystupovat? Ne, v cestě pokračovali. 

S předstihem odpovím na zatím nevyslovenou otázku, zda někdo matku vyzval k vystoupení. Nikdo. Nikdo nesebral odvahu. Možná s myšlenkou v podvědomí, že by mohl být osočen z omezování osobní svobody, jak je to v současné době v kursu. Nezasáhl ani řidič. Dítě řvalo, řvalo a řvalo, matka po chvíli už mlčela, seděla, seděla, seděla a pozorovala  život za oknem. Rodinka vystoupila na předposlední zastávce a my sledovali přerod klidné matky v ženu hysterku. Okamžitě kluka strhla na zem, teď řvali oba, ona navíc začala vulgárně nadávat a mlátila chudáka doslova hlava nehlava. To už za zavřenými dveřmi rozjíždějícího se autobusu. Jak vše dopadlo, se můžeme jen dohadovat. Nicméně se nabízí otázka z výše zmiňované ankety: vykázat matku se řvoucím a vztekajícím se dítětem z prostředku veřejné hromadné dopravy?