Za mých mladých let se říkalo, že „manželství, které vydrží prvních sedm let, vydrží až do smrti.“ S trochou černého humoru by se dalo dodat „ale do čí?“ Jsem přesvědčená o tom, že toto rčení platí pro každý vztah, ne jen manželský. Záleží na tom, do jaké míry jsem na tom či onom vztahu závislá, do jaké míry chci do vztahu investovat a do jaké míry ze vztahu jen těžit.  

14. 4. 2014, numerologicky 7, je datum ve kterém jsem do vztahu s i60 vstoupila. Letos tomu bude s krátkým přerušením sedm let a za tu dobu jsem v tomto vztahu mnohé zažila. Byla to pro mě cesta, na které jsem zažívala vzestupy i pády. Jako na houpačce, "Jednou jsi dole, jednou nahoře." A jestli toto výročí bude moje „smrt“, vzestup, nebo jen letmý pád, záleží na tom, jak se s tím dokáži vyrovnat. Mně osobně k vzestupu vždy pomohl předcházející pád, nikdy to nebyly "chvalozpěvy".    

Kdybych měla srovnávat, tak do první etapy mého působení na tomto portálu i60, ač jsem to na sobě nedala znát a dnes už to mohu přiznat, jsem vstupovala s tak malou Dušičkou, jako do první třídy základní školy. Rozdíl byl pouze ve velikosti a stáří těla. V této souvislosti mi přišlo na mysl, jak člověk, aniž by si to uvědomoval, klame tělem, jeho vnějšími rysy, oblečením, posuňky, ale bez jakýchkoliv postranních úmyslů.

Jedním z příkladů uvádím větu pana primáře gynekologického oddělení, starou už téměř padesát let. Jako dnes si pamatuji, jak jsem před ním, na kontrole po mém druhém spontánním potratu, stála v květovaných šatech a on pronesl větu: „Pane Bože, když se na vás podívám, vy jste ženská, že byste mohla skály lámat, a přitom nejste schopná donosit dítě.“ Tehdy jsem nechápala, proč zrovna já. A dál, z neznalosti skutečnosti, že se jedná o mé zraněné vnitřní dítě, jsem se stále dokola, ať jsem se vydala kterýmkoliv směrem, „mlátila ode zdi ke zdi“. A tak to prostě bylo.

Než jsem poznala, že pro své okolí nejsem tím, čím ve skutečnosti jsem, co niterně cítím, tak ve snaze to napravit, vrhala jsem se bezhlavě do boje "o své místo na slunci".

V rámci i60 jsem pořádala výšlapy Českým rájem, jezdila na různá setkání, do Prahy, různě po Čechách i na Moravu. A čím víc jsem se angažovala, ale zároveň s angažovaností napříč portálem psala o svém pohledu na dění kolem nás, který se pochopitelně ne každému líbil, tím rychleji okruh „přátel“ řídnul. Bylo to první moje zjištění skutečnosti, že boj nemá smysl, ať budu bojovat čímkoliv, s kýmkoliv a za cokoliv. A za úplně nesmyslný považuji boj s někým, kdo klamat tělem, jeho vnějšími rysy a posuňky, umí.

Asi největším ponaučením pro mě bylo setkání v Poděbradech. Napekla jsem pro účastníky zákusky a jako překvapení je do Poděbrad dovezla, pak s kamarádkou zahrála roli čertice a na závěr jsem chtěla ukázat, jak po dvouletém chození do ZUŠky v pozdním věku, "umím" zahrát na harmoniku. Bohužel, tréma vykonala své a pro mě to byl ten největší trapas. Ale tou nejhořčí kapkou bylo, když jsem koutkem oka zahlédla kamarádku, jak v kruhu svého fanklubu obrací oči v sloup. Fakt jsem se jí nedivila, možná se cítila trapně i za mě. A ještě téhož večera jsem se vracela domů jak zpráskanej pes. S pocitem zklamání, nejen ze sebe, ale i souběhem dalších okolností, jsem vztah s i60 ukončila.

Netrvalo však dlouho a napsala jsem článek https://www.i60.cz/clanek/detail/19031/prichod-odchod-navrat 

Hned první „ťafka“ po mém návratu, v podobě jednoho diskuzního příspěvku, na sebe nenechala dlouho čekat :-).

To, že se člověk na základě čehokoliv, sám pasuje do role vůdce, ještě neznamená, že se stane vůdcem mým, nebo kohokoliv jiného. Ale zároveň, v rámci objektivity, nikomu, ani mně, obzvláště ve virtuálním světě, není bráněno do jeho prostoru vstupovat. K tomu ale každý, dřív než vstoupí, musí znát a mít stále na paměti svoje hodnoty. Zkrátka být svůj, ctít své zásady, aniž by jimi poškozoval druhé.

A tak v hezkém vztahu, nejen s portálem i60, jdu spokojeně životem. Nic na tom nemění skutečnost, že pár lidí, o kterých jsem se domnívala, že přáteli byli, se ode mě odvrátilo. A jestli jiní, ať už se to bojí, nebo nebojí veřejně přiznat, přáteli zůstalo, to nevím. Neřeším to.

Nejsem přeci Pán Bůh, aby mě všichni milovali, i když, ani Pán Bůh, vždy a za každých okolností není všemi milován.

PS: A pokud se vám bude zdát, že vtip ve videu, který jsem přidala pro odlehčení, nesouvisí s tématem článku, pak vězte, že je to pouze jiným úhlem pohledu na danou věc :-)