Nevím, o čem v dnešní době psát, protože mi chybí téma. Napíši tedy o tom, jak žiji, co si myslím a co si možná myslíte i vy. Nevím, k čemu nás vláda a virus ještě dotlačí, ale mám dojem, že se situace stává neúnosnou a nesmyslnou.

Uzavřeli nás do našich domovů, všechny životní radosti nám vzali, nahodili nám na obličej masku a mají radost, že vypadáme, jak vypadáme. Stává se z nás velmi ovlivnitelné stádo vystrašených blbečků. Vzali nám naši lidskost, protože pod tou maskou svoji lidskost ztrácíme, ztrácíme svoji mimiku, svůj úsměv. Ještě, že přestáváme mít ke smíchu důvod.

Nikdo nepozná, jak vlastně vypadáme, bojíme se jeden druhého, nepoznáváme se, a místo, abychom si popovídali, přecházíme na druhý chodník a bojíme se ohrožení. Vypadá to, že každý má už virus za krkem a třese se, aby ho na nás hodil.

Moje zkušenosti s tím hadrem, který mám nařízeno na obličeji nosit, jsou neskutečné. Chci vyjít se svým pejskem na procházku, a jelikož  jsem stále ještě trochu marnivá ženská, obléknu se hezky a doufám, že i slušivě. Nakonec si před zrcadlem nasadím roušku a přijde hrozná sprcha. Protože mám trochu větší uši a krátké vlasy, gumička roušky odhalí nedostatky. Uši mi vytrčí a vlasy rozcuchá. Vlasy jsou kolem mých větších uší nehezky rozvrkočené. Nos mám menší a rouška mi po něm sjíždí až do očí a znemožňuje mi vidění. Nevím, vlastně kam šlapu, protože pod nohy si nevidím. Můj zjev se tak hrozně změní, že je úplně jedno, jak jsem oblečená, a mám dojem , že k mé současné vizáži stačí staré tepláky.

Při prvních krocích s rouškou zjistím další závažné věci. JelIkož dýchám jenom to, co vydechuji, chybí mi čerstvý kyslík a já se začínám dusit. Vyvaluji oči, které jsou mi ještě trochu vidět, a čekám, kdy omdlím. Omdlívání se bojím. Nikdo by mi totiž neposkytl první pomoc, ale utíkal by ode mne daleko, aby se snad  něčím nenakazil.  Ve velkém zoufalství a s bázní, aby mě snad někdo  neviděl, odhaluji  trochu roušku a nadechnu se čerstvého vzduchu. Nevím, kde by se mi pod roušku dostal ten drzí corona, když jdu po ulici úplně sama jen se svým pejskem.

Domů se vracím úpně vyčerpaná a bez zážitků. Mám co dělat sama se sebou a jsem tak otrávená, že mi začíná být úplně jedno, kolik je kolem mne krás. No a co?

Doma mluvím se svými známými jenom po telefonu,  a když se mě zeptají, jak to zvládám, odpovídám, že to vlastně nezvládám vůbec. Co doma pořád dělat? Šukat jako babička Boženy Němcové po světnici mě nebaví a nevím, proč bych vlastně musela šukat, když ke mně stejně nikdo nechodí. Na televizi se  už skoro koukat nedá, protože se všechny programy opakují stále dokola. Jelikož mně paměť stále ještě slouží, poznám to. Někdy se i leknu, když na mne, i když nechci, nakoukne z televize koronavirus. Okamžitě televizi vypínám a jdu se uklidnit skleničkou vína. Už mi to ale přestává pomáhat a akorát  se možná stanu alkoholikem. Ještě, že nejsem schopná, abych těžké lahve v tom svém stavu tahala domů a také mi to docela leze do peněz.

Mám doma ještě dost knih půjčených z knihovny, ale neudržím pozornost, abych si je přečetla a některá kniha si vlastně přečtení ani nezaslouží, protože je nezáživná.

Jo, ještě mi ale přece jenom něco pro radost zbývá. Mám plnou lednici jídla, kterou jsem si ještě stačila naplnit ze strachu, že snad umřu hlady,  Aby se mi nic nezkazilo, tak ji pilně vyjídám. No,ještě mi to do nedávna radost dělalo, než jsem zjistila, že jsem se spravila o pět kilo. Nemůžu se tedy divit, že se mi zhoršila chůze. Moje zkoušené nohy už totiž větší váhu nechtějí nosit.

A tak sedím doma v křesle a přemýšlím, i když vlastně to přemýšlení bolí.Že nám bylo sebráno všechno, že nám zavřeli restaurace. dětem zavřeli školy a připravili je o kamarády, zavřená jsou sportoviště, divadla, kavárny a cukrárny, kde jsme si my ženské mohly krásně podrbat. Prostě hodně radostí ze života je najednou pryč.Jistě jste si ale všimli, že to píši o nás starších. Mladí lidé si nějaké drobné radosti ještě udržují.

A víte, co je mi líto nejvíce? Věřícím lidem sebrali kostely, které byly jejich útočištěm. Bydlím totiž pod kostelem, a když jsem  šla s pejskem v neděli ráno na procházku, potkávala jsem lidi, kteří chodili do kostela pravidelně. Do kostela vede docela dost schodů a bylo vidět hodně staré i zjevně nemocné lidi, jak se s holema a berlema snaží ty schody zdolat, aby se dostali blíž ke svému Pánu Bohu. Jistě, že se mohou pomodlit doma, ale v kostele jsou Pánu Bohu nejblíže .Pán Bůh ale před nimi zavřel kostelní bránu.

Jestli ale Pán Bůh opravdu existuje, proč se bojí zasáhnout. Nebo je to nějaký trest za to, jak se chováme a ubližujeme sami sobě a celé planetě? Do kostela nechodím, ale věřím. Proto si dovolím zavolat,  ať je Pán Bůh s námi a zlé pryč.

PS. ABYCH SE UKLIDNILA, TAK SI DOVOLUJI KRÁSNOU PŘEDSTAVU, JAK SE BUDEME VŠICHNI RADOVAT, AŽ TO OŠKLIVÉ BUDE UKONČENÉ A MOŽNÁ, ŽE I MY LIDÉ SE ZMĚNÍME K LEPŠÍMU.

Tak jsem tak ještě přemýšlela, abych nebyla nařčená  z velkého pesimismu, že si půjdu také nějakou radost ven udělat. Hodně z vás píše radostně  o krásných procházkách ve svém okolí. No, dobře, venku za oknem svítí hezky slunce, tak jdeme s pejskem za radostí do parku. Venku jsem ale zjistila, že fouká silný, studený vítr. Vítr proti nám v parku prohnal velikou clonu padaného a neshrabaného listí, až pejsek dostal záchvat strachu o  svůj malý život. Mně ten studený vítr profoukl nepříjemně skrz všechno oblečení. Sluníčko sice svítilo, ale k ničemu  nám nebylo. Rádi jsme se vrátili domů do tepla a já jsem měla radost, že jsem se v roušce nestačila udusit.