Je to zbytečné riskování. Ve vyšším věku by už člověk neměl dělat nic nebezpečného. Tak uvažují mnozí lidé, kteří mají ve své blízkosti nějakého akčního seniora.

Seď doma. Choď ven jen v nutných případech. Když spadneš a něco se ti stane, odskáčeme to my. Budeme se o tebe muset starat a jak to máme udělat, když pracujeme? Tak nám nepřidělávej starosti a uvědom si svůj věk.

Tyto věty často slyší dvaaosmdesátiletý Jaroslav z Prahy. Je bývalý učitel tělocviku a pohyb býval vždy součástí jeho života. Potíž je v tom, že má představu, že i nadále součástí jeho života bude. Má sice různé zdravotní problémy, ale stále je schopen samostatné chůze. Občas si vyrazí na výlet do přírody, nedávno se vypravil vlakem za kamarádem na Moravu. Když se to dozvěděla jeho dcera, vynadala mu, že zbytečně riskuje. „Říkala, že by se mi cestou vlakem mohlo něco stát, že bych mohl někde upadnout. No mohl. Stejně tak ale může při vystupování z vlaku upadnout ona, však už jí bude šedesát. Když jsem jí to řekl, ukrutně se naštvala. Že šedesátka je prý ještě dobrý věk, ale po osmdesátce už prý má člověk na sebe dávat pozor. To v jejím pojetí znamená sedět doma, nehýbat a  čučet na televizi. Já raději umřu na procházce v lese než před seriálem,“ vypráví Jaroslav.

Lidé mladého a středního věku na jedné straně obdivují seniory, kteří žijí takzvaně aktivní život. Rádi si čtou o těch, kteří cestují, pracují, vzdělávají se, vypadají dobře. Je to pro ně jakýmsi povzbuzením, nadějí, že stáří nepřináší jen nepříjemnosti, ale že si ho člověk může velmi dobře užít.

Ale pozor, když se aktivní senior vyskytuje v jejich blízkosti. To je jiná. To často svou aktivitou a chutí do života rodině komplikuje život.

„Máma pořád někam jezdí a my o ní nemáme přehled. Pořád něco vymýšlí. Teď si v pětasedmdesáti vzpomněla, že pojede s kamarádkou do Řecka. Koupily si na poslední chvíli zájezd, ani pomalu nevíme od jaké cestovky a kam přesně. Říká, že není malá, aby se nás musela ptát na svolení. Náš názor ale je, že by ve svém věku už k moři jezdit neměla. Co bychom si počali, kdyby se jí tam něco stalo,“ říká pětapadesátiletá Monika o své matce.

Její slova obsahují větu, která v této souvislosti zní často. A sice: Co bychom si počali, kdyby se něco stalo. Mnohé rodiny si totiž uvědomují, že aktivní senior je rizikem, že se jim život zkomplikuje. Co když si děda při seskoku padákem zlomí nohu? Co když babička při turistickém výletu uklouzne? A jak se jí bude vystupovat z vlaku, když jí schody dělají problém? Určitě jí bude u moře horko, mdlo, ještě dostane infarkt a jsme všichni v háji.

„Doměnka, že riskování nepatří ke stáří, je součástí běžného stereotypu. Hlavně klid. Přitom bychom měli spíše respektovat důstojnost riskování. Na jedné akci jsme pro inspiraci ostatním lidem vyššího věku promítali právě video o tandemových skocích. Někoho láká adrenalin celý život a nepřestane ho lákat ani ve vysokém věku. Někomu je naopak nevolno na pouťových atrakcích už od dětství a vydrží mu to celý život,“ uvádí psychiatrička Tamara Tošnerová, která se této problematice věnovala ve své knize Jak si vychutnat seniorská léta.

Zmiňuje i fakt, že lidé velmi často dávají seniorům dárky, které jim ve skutečnosti vůbec neudělají radost. Podléhají totiž stereotypům. A tak pán, který sní o tom, že se jednou projede v obrněném transportéru nebo sjede řeku na raftu, dostane knížku. Paní, která touží jet k moři, dostane deku a knihu o bylinkách.

Aktivní senior je totiž často obdivován a vyzdvihován jen tehdy, když není příbuzný či blízký. Ti příbuzní a blízcí senioři naopak velmi často slyší věty: Neblázni, přece nepojedeš tak daleko v tvém věku. Vzpomeň si, jak ti bylo loni v létě špatně, když bylo horko. Ne, v žádném případě už nemůžeš jezdit na kole, to už v tvém věku nejde. My se o tebe bojíme, děláš nám starosti, jsi nezodpovědný, zbytečně riskuješ.

Na jedné straně je to pochopitelné. Úraz člena rodiny zpravidla pořádně zamotá životy mnoha jejich příslušníků. Nedávno to pocítila jedna rodina z Ostravska. Třiasedmdesátiletý Václav si zlomil nohu  a ruku při lyžování. Je vdovec, žije sám. Dostal nechodící sádru. Po propuštění do domácího ošetřování nastal problém. Nemohl si dojít na nákup, nezvládal základní sebeobsluhu, hygienu. Jeho syn, snacha i vnučka se museli střídat v péči o něj, jezdili za ním přes celé město každý den. „Byli jsme úplně vyřízení. Manžel pracuje na směny, já jsem v obchodě do šesti do večera, dcera také. Po večerech jsme za dědou jezdili, manžel i v čase, kdy by se měl vyspat po noční. Byli jsme utahaní, děda byl protivný, my kvůli jeho zranění museli zrušit plánovanou dovolenou. A to vše jen proto, že riskuje, že si ve svém věku není schopen připustit, že lyžování už je nad jeho síly,“ tvrdí Václavova dcera.

On si ale trvá na svém, že až se zotaví, lyžovat bude dál. „Není to riskování. Nejezdím jako v mládí. Jsem opatrný, ta nehoda byla náhoda, vyhýbal jsem se jinému lyžaři. Lyžovat nepřestanu, udržuje mě to v kondici. Kdybych se přestal hýbat a chodit mezi lidmi, je to můj konec,“ říká.

Každopádně je dobré vědět, že akční penzisté jsou rodinnými příslušníky obdivováni a podporováni akorát tak v psychologických příručkách nebo ve filmech. Realita je taková, že v rodinách senioři  spíše častěji slyší větu: Neriskuj, to se už ve tvém věku nehodí.