Někdy v šesté nebo v sedmé třídě jsem se rozhodl, že půjdu ze školy domů přímou cestou. Vlastně mě k tomu donutila maminka příkazem: „Ze školy ať jdeš rovnou domů!“ Dobrá, řekl jsem, půjdu. Půjdu co nejpřímější cestou.
První obtíž nastala hned u východu ze školy. Musel jsem překonat parčík u kostela svatého Michala. Trochu jsem se bál, aby mě neviděli učitelé, ale pak jsem rychle přeběhl přes záhony, těsně minul kostel (měl štěstí) a houštinami pámelníku se dostal na nejbližší ulici. Jinak to nešlo, ty cestičky tam měli všelijak zahnuté, rovně se prostě jinak jít nedalo.
Tato terénní etapa mě povzbudila, tak jsem se vydal ulicemi směrem k náměstí. Poctivě jsem řezal každé zakroucení ulic, takže jsem neustále přebíhal z levé strany ulice na pravou. (Abyste to pochopili, tak doplním, že jsem přebíhal i naopak z pravé na levou, to dá rozum, že nešlo přebíhat jen a jen z levé na pravou). Problémy mi někdy dělali lidé. Hlavně, když šli proti mně, protože lézt přes ně jsem si jaksi nedovolil. Dělal jsem to tak, že jsem se vždycky zastavil a počkal, až mě obešli. Někteří přitom huhlali, a kdykoli jsem se pak otočil, viděl jsem, že se docela drze otáčejí. Ale důležité bylo, že jsem z přímé cesty neuhnul.
Pak přišlo náměstí. Kdo znáte náměstí v Náchodě, tak víte, že tam je uprostřed naschvál postavený kostel svatého Vavřince. Dělal jsem si obavy, jak ho překonám, naštěstí se z přímé cesty maličko odsunul, takže jsem ho minul. Šel jsem totiž šikmo směrem k Myšičce, tedy ke staré radnici. Na cestě stály nějaké automobily. Přelézat přes ně jsem se neodvážil, i když jsem se za to řádně vypeskoval. Když člověk uhne z rovné cesty jednou, uhne i podruhé a co ho pak čeká za život?
S auty jsem to vyřešil tak, že jsem je sice nepřelézal, nýbrž těsně jsem na ně nalehl a oblezl jsem je. Nepřejte si po třech autech vidět můj kabát! Avšak utěšoval jsem se tím, jak mámě řeknu, že to tak chtěla.
Největší překážka na cestě však nebyla kamenná ani plechová, nýbrž… živá! Policajt (tehdy esenbák) Kydlička. Dost starej chlap, už ke čtyřicítce, silnej a celej v uniformě. Ono to jméno možná zní legračně, ale když se nad vás hrozivě postavil, tak vypadal jako pořádný Kydel.
Tady musím trochu odbočit, protože, jak vidím, už zas nic nechápete.
Kydlička byl staršina. Jo přátelé, to už si možná nepamatujete, ale nějakou dobu se hodnosti policie nazývaly podle sovětského vzoru. Místo strážmistra byl seržant (to měli Rusové zas od Angličanů), místo vrchního strážmistra byl staršina jako v Rudé armádě.
My měli s Kydličkou takový problém. Oni totiž byli dva. Otec a syn. Syn Kydlička s námi chodil do třídy a otec Kydlička k nám jednou přišel v nažehlené uniformě, aby nás poučil, jak se máme chovat, abychom nepřekáželi budování socialismu. Pamatuji si, že mluvil o chování na ulici (aby nás něco nepřejelo) a o tom, abychom nekouřili (my do té doby nekouřili). Výchovnou akci našeho policejního státu jsme přetrpěli a žák Kydlička se vítězoslavně usmíval, protože byl na svého otce pyšný. Pak měly přijít dotazy. Pořád se nikdo nehlásil, až já a Pepa. Byli jsme oba trochu recesisti, takže se nedivte, že Pepa se zeptal, kolik pásků se vejde na výložky. Soudruh staršina mu moudře odpověděl, že ať se dá k SNB, až bude dospělý, a dozví se to. Já se zeptal, při jaké příležitosti se nosí esenbácká čepice kšiltem dozadu. Malý Kydlička mi gestem naznačoval, že si to se mnou po škole vyřídí, tak jsem doplnil, že třeba při střelbě by ten kšilt mohl vadit. Staršina Kydlička se mě dvakrát zeptal na jméno a pak odpověděl, ať se stanu příslušníkem, až budu dospělý, a pak že se to dozvím. Hned jsem gestem naznačoval mladýmu, že si to s ním po škole vyřídím.
Tak zpátky na náměstí. Vedle kostela stojí socha a kolem ní je bytelné kamenné sloupové zábradlí, přes metr vysoké. Dovnitř k soše vede díra a ven jste zase museli tou samou cestou. Já tentokrát ne. Vstoupil jsem do ochozu, prošel těsně podle sochy, zábradlím prostrčil školní aktovku, vyšplhal se na ně a pak odvážně skočil. Bohužel přímo do náručí staršiny SNB Kydličky.
„Ale ale,“ zahájil konverzaci, zatímco já se mu úlekem choulil v náručí. „Ale ale ale! Na čepici se ptal, ale na veřejný pořádek zapomněl? Kde bydlíš? Na Karláku, viď?“
„Ano, v zámeckým mlejně,“ hlesl jsem s nadějí, že ho tou informací pořádně zabrzdím. Já si na tom totiž docela zakládal, že bydlím v domě, který má poctivé, metr tlusté kamenné stěny a okna jako střílny. Na Kydličku to však žádný dojem neudělalo. Prostě mě chytil za loket (jako zločince!) a vedl přes náměstí směrem k Myšičce. Ani jsem se nedíval, jestli někdo čumí. Taková potupa to byla. A jeho autorita na mě tak dolehla, že – snad tomu ani nebudete věřit – jsem se ani neodvážil připomenout, že tam mám v zábradlí zastrčenou aktovku.
Výsledek mé cesty „ze-školy-rovnou-domů“ byl tento: přišel jsem naprosto zamazaný od špinavých aut, bez aktovky a s esenbákem Kydličkou po boku.
Večer jsem chtěl rodičům vysvětlit, že to vše byl jen a jen důsledek mámina příkazu, ale podívali se na mě jako na bicí bubínek, tak jsem si to nechal pro sebe a teď to vypravuju až vám. Vy byste mě tehdy určitě pochopili, že jo?
Olda, 6. nebo 7. A, už nevím.
Pošlete odkaz na tento článek
Jsem nenapravitelné ranní ptáče. Dokonce mi vyhovuje přechod na…
Mám domek. Krásný, rekonstruovaný, v hezké obci a na dobrém místě.…
Buďto budeš jen čekat na smrt nebo se vzpamatuješ a začneš nový…
Celé dva měsíce, to zní jako věčnost. Koupání, výlety na kole,…
Termální prameny mě baví, ale když někde pramení, jsou v zájmu…
Psal se rok 1969, akorát jsem vyšla 5. třídu a čekala mě změna, na…
Tak jsem se nedávno dožila velmi úctyhodného věku. Mám primát,…
Nedávno mi sousedka řekla, že mi závidí rodinu. Připadáme jí prý…
Ráno na chatě se probudilo do jasného a slunečného dne.…
Můj tatínek na záchod nechodil jinam než domů a pokud to ráno před…
Jeden večer blbnu, co mi síly dovolí, na pódiu, s elektrickou…
Nikdy jsem si žádný deník nepsala a věřte mi, že mě to docela mrzí…
Dovolil jsem si luxus. Být líný. Nebyl to dobrý počin. Šlo mi o…
Každý z nás proživá svůj životní příběh. Každý máme svůj příběh…
Volné chvíle jsme s manželem trávili na Brněnské, tedy…
"Vyměníme starý, oprýskaný, opotřebovaný a ošklivý nábytek…
Nedokážu sedět sama doma, koukat na televizi. Vždy jsem byla ráda…
“Kde je dnes pán s králíčkama?” rozhlížela se marně na trhu v…
Nemyslím si, že zrovna vy se nudíte. Ale kdyby náhodou... Zvířata,…
Moje povolání je zdravotní sestra. Dne 20. srpna 1968 jsem…
Pojedu sama k moři. Tu větu jsem převalovala v hlavě asi pět let.…
Tohle je intimní zpověď zralé ženy. Proto varuji všechny čtenáře,…
V těchto dnech nám masmédia připomínají události ze srpna…
Ony už to vlastně nebyly prázdniny, byla to naše první dovolená.…
Po maturitě jsem nastoupila do kanceláře. Byla to moje první…
Bylo to v létě, o prázdninách, na Moravě v Ketkovicích, někdy z…
Pro neznalé, tehdy za hluboké totality to byla Cestovní Kancelář…
… a jak za to ale nemůžu, protože mi příroda prostě velký…
Opakoval se rok 1997, Bohumín zase pod vodou. Meteorologové…
Když se dcery dozvěděly, že jsem poslal větší obnos do sbírky na…
Ukázkový úvodní text článku
Minulý týden jsem byl účastníkem srazu prostatiků. Ne, nejsem v…
Léto už sice skončilo, ale myslím, že není na škodu si tak trošku…
Jdu po chodníku a vidím, že starosta má otevřené okno. Sláva,…
Tak se mi zase zadařilo. Odpoledne jsem jen tak lehce poklízela,…
„Tys přece pracovala v televizi. Jak to tehdy bylo?“ zeptalo…
My, co jsme dospěli do věku, kdy nás začnou zrádně opouštět i…
Dnešek začal skutečně lahůdkově. V práci nás sedí šest - tři a tři…
Jsem poměrně spokojený dědek. Nad politikou jsem už zlomil hůl, do…
Jak se začínají v médiích pomaloučku polehoučku objevovat zprávy o…
Budeme mít klid, o nic se nemusíme starat, stejně by po nás jednou…
Tak jsem se opět na chvíli vrátil ke známému dotazníku…
Příprava na Vánoce v naší rodině začíná koncem října. Obě snachy…
Bolelo to hodně a nakonec se ukázalo, že zákrok v ústní dutině…
Na svoji první, a zároveň největší, životní křižovatku jsem…
Maličká a miloučká vesnička na Drahanské vrchovině schovaná v…
Zatímco moje sestra žije aktivním životem pražského seniora,…
Den jako každý druhý s výhledem na krátkou práci v kanceláři,…
Vznášet se ve vzduchu byl odvěký sen pozemšťanů. Zkoušeli to mnozí…
Každý máme nastavené možnosti a hranice, přes které už nejede vlak…
Ve vyprávění píši druhou vzpomínku na návštěvu maličké vesničky…
Řízením osudu jsem se ocitla v této životní etapě ve…
Pátek, sedm hodin, dvacet šest minut: Modro, slunečno, nablito.…
Vlastně to tenkrát před dávnými léty nebylo nic extra a on…
Když jsem se zamyslela nad svým životem, nemyslím si, že bych měla…
JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno portál i60 nabízí.
Chcete na portál i60 přispívat vlastními články, povídat si na chatu, najít nové přátele či partnera v Seznamce?
Aktuální anketa
-
Rozhodování mi nečiní problém, rozhoduji se rychle a většinou správně
1800
20 %
-
Většinou dám na svou intuici, a nějak to dopadne
1749
20 %
-
Nevím, nepřemýšlel(a) jsem o tom
1678
19 %
-
Rozhodování pro mě není snadné, trvá mi déle, než se rozhodnu
1818
20 %
-
Je to pro mě velký problém, rozhoduji se dlouho a ne vždy správně
1852
21 %