A pokud mi nějaká z dam napíše, že její manžel má výše zmíněná jídla jako nepřekonatelnou pochoutku, pak jsou jen dvě možnosti: buď mi lže ona, nebo jí lže manžel. Obojí je pak naprosto zbytečné, protože existují jídla chutná, vyvážená a dalo by se říci i národní, když si například  takový vepřový bůček spojíte s houskovým knedlíkem a zelím. Pak se v mužích vzedme národní hrdost z národního jídla a nic nevadí, že třeba ty knedlíky jako na potvoru vymysleli Němci. A ty řeči o nebezpečném cholesterolu rozšiřuje jen několik závistivců, co nemohou tlusté, ať již ze zdravotních či jiných důvodů. Všichni přece víme, že strava se má střídat, aby byla vyvážená, kdo bude jíst denně bůček, tak si kope hrob stejně jistě jako ten, kdo jí denně hovězí biftek. No, u nás důchodců je finančně blíže k tomu bůčku, než k tomu zadnímu hovězímu, ale jiný příklad mne zrovna nenapadl…

Tak po poměrně obsáhlém úvodu , který jsem však považoval za nutný, pomalu přejdu (abych tak řekl) k meritu věci.

Čas od času se my dříve narození muži sejdeme v hospodě a probíráme nejrůznější záležitosti, jak už je tak chlapi probírají a popíjejí k tomu pivo. Pravda, dříve jsme chodili každých 14 dní ve středu, kterou jsme nazvali popeleční, ne tedy podle křesťanských zvyků, ale podle toho, že každou druhou středu u nás vyvážejí popel a jiný směsný odpad.  Holt vesnice, tady to jde jenom svým tempem, což ovšem zase tolik nevadí.

Teď už tedy chodíme více či méně náhodně, protože toho bolí koleno, já jsem u konce s dechem, ten má vysoký cukr, onen žaludeční vřed, ale občas se nám podaří přece jen do té hospody dojít, máme to mimochodem asi jeden a půl kilometru.

A tak jsme tam jednoho krásného jarního dne ve třech  posedávali, pili chlazené nápoje, a protože v našem věku se témata jako ženy či politika už celkem rychle vytratí, zabrousili jsme na téma věčně zelené, které nezešedne vlastně nikdy, tedy na jídlo.

Kamarád s bolavým kolenem je synem řezníka, a tak myslel, že nás bude poučovat o vepřovém a konkrétně tedy o bůčku. Jenže my se nedali a diskuze začala dostávat nebývalou sílu, až jsem to zarazil okamžitým nápadem, ke kterému mne částečně inspiroval televizní pořad Prostřeno.

Stručně řečeno, nakonec jsme se dohodli, že následující středu půjdeme na oběd (pochopitelně bůček) k jednomu kamarádovi, následující středu ke mně a další středu ke druhému kamarádovi. A manželky s sebou, ať to má nějakou atmosféru.  A také alespoň v rámci možností slušné oblečení, ne jen ty montérky, ve kterých se neustále motáme po zahradě.

A dokonce jsem zrobil i hlasovací lístky a urnu, kde jsme hlasovali, jak nám co chutnalo.

Samozřejmě, když jsme s tím nápadem přišli domů, tak jsme od svých poloviček dostali vynadáno všichni tři, ale víme přece, že překážky jsou od toho, aby se překonávaly.

A tak jsme ve slavnostním hávu příští středu navštívili prvního kámoše a musím po pravdě říci, že jejich bůček byl prostě báječný.

Další středu to bylo u nás, přiznám se, že vařila manželka a i její bůček byl bez jakékoliv chyby. Dělala z něj dokonce jakési copy, aby to na tom talíři nějak vypadalo, byla to paráda.

Poslední „bůčkovou“ středu jsme byli u syna řezníkova a ten měl také výborný bůček, přiznal se pak, že ho injekčně napichoval nějakých destilátem, také jsem něco podobného viděl v Četnických humoreskách. Tak jsme mu přisoudili prvenství, a dostal i diplom, ale on musel uznat, že i naše bůčky byly světové úrovně.

No, když si otevřete Internet nebo nějakou kuchařku, tak bůčkových receptů je tam, až oči přecházejí, ale nám šlo také o to, abychom to pojali tak nějak rodinně, což se po počátečním odporu manželek zdařilo dokonale.