Kdybys rodu mužského bylo, nedovedu od tebe odtrhnout oči, neodolám tvému šarmu a jsem zamilovaná na první pohled. Byla by to láska vášnivá, neustále bych na tebe myslela, scházeli bychom se, rozcházeli, a to po celý život. Ty jsi jako dítě zlobivé, někdy klidňoučké, miloučké, všeobjímající.

Kdyby, kdyby! Ať je to tedy tak či onak, celoživotní láska to je. Trochu jsem se zasnila a nyní hurá do reality.

BULHARSKO
Můj muž je zemědělský inženýr. V sedmdesátých letech se mohlo jezdit pouze do spřátelených zemí RVHP a také se navzájem družilo. Využili jsme tedy družby s jedním bulharským zemědělským podnikem a cestu spojili s pobytem u moře. Naše děti školou povinné se nemohly dočkat, ale i my rodiče se velmi těšili, protože ani jeden z nás dosud nikdy u moře nebyl. V té době jsme se konečně v pořadníku na auto propracovali na první místo a mohli si koupit Škodu 105L. Ta, ač zarovnaná po vrch věcmi pro čtyřčlennou rodinu, zvládla tolik kilometrů téměř bez větších komplikací.
Musím popsat naši trasu, protože to bylo malé dobrodružství.

V Bratislavě jsme natankovali benzín ještě za naše koruny. Role byly rozděleny. Já měla za úkol zásobovat posádku jídlem a pitím během jízdy a opatrovat důležité obálky s penězi. Jedna obsahovala koruny československé, druhá maďarské forinty, třetí rumunské lei a čtvrtá bulharské leva.
Budapešť je kouzelné město, ale my na ni měli jen chvíli. Než jsme dojeli na rumunskou hranici, byl večer. Celou noc jsme projížděli tuto zemi tmavými okresními silnicemi, vesnicemi, a občas potkali nějaký neosvětlený povoz. Oddechla jsem si až v hlavním městě Bukurešti. Děti vzadu spaly a já připalovala manželovi jednu cigaretu za druhou, aby neusnul. V té době jsme ještě oba dva kouřili. Nepochopitelné!

Druhý den kolem poledne jsme již zaparkovali v bulharské vesničce, kde nás ale vůbec nikdo nečekal. Paní předsedkyně družstva byla v plné práci na polích. Zpráva o cizincích na návsi se velmi rychle roznesla. Naložili nás do terénního auta a vozili tak dlouho po polích, ukazovali, jak se pěstují rajčata, papriky, melouny, než zajistili v restauraci oběd a ubytování v hotelu. A tak strašně unavení, i večer jsme si naplno užívali bulharské pohostinnosti.

Ráno při odjezdu nás vybavili bednami plnými zeleniny a ovoce a my s novými silami odjížděli vstříc moři. Jak už jsem se zmiňovala, nikdo z nás opravdové moře neviděl. Nemohli jsme se dočkat, a čím více se přibližovali,vyhlíželi jsme alespoň kousíček vodní hladiny.
V jedné chvíli jsem zvolala: " To Černé moře tak zvláštně voní!" Jenže!  Ta vůně se linula z útrob našeho auta. Spálený klínový řemen.

Pak už jsme si ale jen užívali slunce, mořských vln, dobrého jídla, pití i výletů do okolních starobylých městeček.Také nakupování jejich typické keramiky, voňavek z růží a výborného koňaku Pliska. Byla to nádhera a rádi vzpomínáme.

JUGOSLÁVIE
Dostat se k Jadranu nebylo příliš jednoduché. Již v lednu se musela posílat žádost a my pak někdy na jaře dostali tzv. příslib, že můžeme cestovat v létě k moři. Z Jugoslávie se hodně lidí v sedmdesátých i osmdesátých letech nevrátilo, protože odtud se dalo snadněji emigrovat na Západ. Když jsme tedy byli prokádrováni, dostali jsme určité množství peněz, tehdy dinárů. To nám muselo stačit na celý pobyt a byla to opravdu ubohá částka. Převážet nějaké jiné peníze bylo trestné.

Cestě předcházely velké přípravy. Věděla jsem, že všechno, ale úplně všechno si musíme vzít s sebou a penízky nechat na vzácné příležitosti. Stan, spacáky, lehátka, plynový vařič, nádobí, oblečení a hlavně jídlo na čtrnáct dní. Ve Škodovce se sklopila zadní sedadla, vytvořilo se letiště z lehátek a spacáků, aby dětičky mohly spát. Já ne, pod sedadlem jsem opatrovala celé plato vajec.

Přes všechny překážky to byla dovolená báječná. Stan stál v mírné stráni pod stromem, kde byl ve větvích zavěšen trvanlivý salám. V poledne, kdy jsem vařila polévku ze sáčku a ostatní jídlo z konzerv, bylo šílené vedro. Skulila jsem se tedy dolů ze stráně rovnou do moře, a pak osvěžena dovařila oběd. Jednou ráno se mi zachtělo ponořit se do ještě chladné vody, i zatoulala jsem se až na okraj kempu. Najednou proti mně stojí muž tak, jak ho Adam stvořil. V té době jsem pracovala v nemocnici na oddělení urologie, takže se překvapení nekonalo, ale byla jsem rozespalá a myslela, že je to sen. Nebyl. Ocitla jsem se na nuda pláži.

Děti si našly brzy kamarády, přiběhly jen na jídlo, jinak jsme je celý den neviděli. Jeden večer jsme se vydali s manželem do městečka do letního kina, zvědaví na lehce erotický film s názvem Emanuella. Byla první polovina osmdesátých let a u nás se takové filmy nepromítaly. S údivem jsme zjistili, že naši potomci již byli na nějakém odpoledním představení a klidně tam zůstali  i na večerní. A tak jsme poprvé a naposledy sledovali společně erotický film. Syn již byl plnoletý, dcera puberťačka, ale doufám, že jim to neublížilo. Brali jsme to s humorem.

Vedle kempu byl krásný hotel a to jsem fakt těm lidem záviděla. Říkala si, že snad také jednou, možná, snad. Dočkala jsem se. Po revoluci jsme začali jezdit i k jiným mořím a užívali si komfortu. O moři bych mohla napsat další díly, třeba popsat dámskou jízdu v Itálii, kde se člověk staral jen sám o sebe a zažil spoustu legrace se svými kolegyněmi. Nebo pobyty u moře s vnoučaty. Krása! Všechno má své kouzlo.

MOŘE
Stále na svém místě omývá své břehy, je němým svědkem krásných zážitků, ale i velkých lidských tragédií.Tak moc bych se chtěla ještě jednou vrátit a otevřít svou náruč. Čekám na vhodnou příležitost, rozhodnu se a jedu.Tak a jedu! Určitě jedu!