Můj tatínek strašně rád používal neotřelá slova. Jak jsem později zjistila, vymýšlel si je a stejně tak i měnil lidem jména. Jenomže než jsem na to přišla, dopustila jsem se, k velké tatínkově radosti, ve svém raném věku mnoha omylů a přehmatů.
Hned na začátku mého elaborátu bych měla varovat útlocitné čtenáře, že některé výrazy nebudou z těch nejslušnějších, ale snad mi, potažmo tatínkovi, bude odpuštěno.
Když mi byly čtyři roky, pořídil si tatínek svoje první auto. Při našich rodinných výletech jsem často slyšela tatínkův výrok (tedy pokud jsem zrovna nezápasila s nevolností, způsobenou typickým zápachem dvojtaktu, říznutým maminčinou cigaretou): „U tří hajzlů, sonyboj!" Posléze byl tatínek nucen zastavit u krajnice a sonyboj po něm chtěl řidičák. Od svých čtyř let jsem byla hodně dlouho přesvědčená, že příslušník SNB se nazývá sonyboj, který má tatínkovi utřít hajzlu...
Samozřejmě jsem, jak se ostatně dalo čekat, ve své naivitě oslovila policajta pane sonyboj, což vyvolalo v tatínkovi neskrývané veselí a v mamince zděšení. Pak tatínkovi důrazně nařídila, že před tou holkou má mluvit správně, jinak že je holka dostane do maléru. Načež se tatínek ohradil, že sonyboj je ještě moc pěkné označení pro takového blba a ať mu maminka laskavě vymyslí, jak by mu tedy měl říkat.
Když jsem si šla v patnácti pro občanku, nejvíc mi vrtalo hlavou, jak mám dotyčné na policejní stanici oslovit. Radši jsem jen pozdravila, ovšem při odchodu jsem byla zdvořilá. Moje: „Nashledanou, pane veřejný orgáne," vyrazilo zcela určitě oslovenému policajtovi dech. Přiznám se, že v tom byl kus pubertální drzosti; dávno jsem věděla, že policajt není policajt, ani sonyboj, ale příslušník, popřípadě soudruh. Jenže to mi nějak nešlo z pusy. Jojo, tatínkova dcera, toho jsem taky jaktěživo neslyšela říct soudruhu... Samozřejmě že než jsem dorazila se svou novou občankou domů, rodiče už věděli, co jsem provedla. Onen veřejný orgán byl tatínkův pacient. Naštěstí.
Tatínek si taky vymýšlel jména. Například primář chirurgie, jenž se jmenoval Josef Holubec, byl pro tatínka Stáníčkem. Stáníček byl jako chirurg dost neschopný, leč byl předsedou partaje v nemocnici, a tudíž jeho lékařské přehmaty byly pokaždé ututlány. Tatínek vždycky přišel domů, praštil s sebou na gauč a lamentoval, jakej je ten Stáníček blbec, co zase zhudlařil, a jak to museli ostatní jeho podřízení spravovat. Dnes už vím, že vzhledem ke zvučnému tatínkově hlasu a otevřeným oknům bylo velmi taktické nazývat předsedu partaje Stáníčkem, nikoliv Holubcem. Nicméně já jsem uctivě zdravila Dobrý den, pane primáři Stáníčku, tak dlouho, až se dotyčný před tatínkem podivil, proč mu tatínkova malá dceruška tak tvrdohlavě říká Stáníčku. Maminka opět důrazně nařídila...
Místní lehce koktající dentista byl pro tatínka, a tudíž i pro mě jedině Setapouch, ačkoliv se jmenoval Sopouch. Když jsem svůj omyl zjistila, ptala jsem se tatínka, proč říká panu Sopouchovi Setapouch, načež tatínek nalistoval v Jirotkově Saturninovi příslušnou stránku, kde se hovoří o Setapouchovi...(stapouch, setapouch, jste padouch!)
Ovšem i já, ve svých šesti letech, jsem pochopila, že ta malá tlustá paní učitelka se nejmenuje Hlavaprdelhnedkazem, jak ji nazýval tatínek, a opatrným sondováním u ostatních dětí jsem vypátrala, že se jmenuje Svobodová. Ovšem Hlavaprdelhnedkazem byla tatínkovou pacientkou a tatínek tvrdil, že při vyšetřování si vždycky odloží svoje neurologické kladívko na pozadí dotyčné paní učitelky, a že kdyby měl po ruce půllitr, i ten že by se tam udržel. Prostě paní učitelka Svobodová byla širší než delší a tatínek měl vždycky moc práce nahmatat ty její bolavé plotýnky, co musely nést váhu nevídanou.
Ovšem ta slova, která tatínek používal při sledování televizních zpráv, se opravdu nedají reprodukovat, pouze lze naznačit. Tatínek, jenž v životě mamince neřekl jinak než Ovečko, se při pohledu na takového Jambora nebo Vejvodu tak rozparádil, že dotyčné nazýval výrazy, určenými pro dámské pohlavní orgány, ovšem v mužském rodu, jestli mi rozumíte. Maminka vždycky nadskočila a nabádala tatínka, aby se před tou holkou krotil. Načež tatínek pokaždé hlasem spravedlivým opáčil: „Ale Ovečko, dyť se na ty... podívej, to musíš sama uznat, že se jim jinak říkat nedá!"
Občas se rozpoutala debata, jak si které výrazy vysvětlit, čemu kdo kdy nerozuměl. Můj tatínek se přiznal, že nechápal, jako malý kluk, co se trousá v té naší hymně. (Nad Tatrou sa blýska)...když jsme nedávno seděli po koncertu s částí našeho sboru na zaslouženém odpočinku v baru, zmínila jsem se o tatínkově trousání v hymně. Radka, první sopránek, se začala smát a podotkla, že ona zase nevěděla,co jsou to veďsaóny - po vzoru makaróny. (Veď sa ony stratia)...Jarka, první altík, se zase přiznala, že ještě donedávna marně dumala, co je to čipočák. (Či po pierku, či po čáku zeleném)...Stejně tak já jsem dlouho netušila, co je Tolitatoten (Tolita toten, kdo neví, vygoogluje jako já)...
V době internetové se snadno lze dopátrat, co který význam znamená. Ovšem za mého dětství se musel člověk spoléhat na rodiče a učitele, popřípadě na Malého Bobše a Honzíkovu cestu. No a pokud jste měli takového tatínka, jako jsem měla já, pak ostražitost byla na místě a bylo moudřejší nejmenovat, popřípadě se zeptat maminky, jak to teda vlastně je. Protože maminka má vždycky pravdu...
Pošlete odkaz na tento článek
Maličká a miloučká vesnička na Drahanské vrchovině schovaná v…
"Koukej sekat latinu, nebo uvidíš," vyprovázela mě maminka do…
Bylo mi 18 let a zamilovala jsem se. Byli jsme stejně staří,…
Určitě jste taky nějaké potkali, jsou mezi námi a není dílem…
Určitě souhlasně přikyvujete, když si u rádia s Karlem Gottem…
Když jsem někdy po skupině neměla spoj k nám na vesnici,…
Honza byl velký kamarád mého táty. Potkali se v Klubu českých…
Za vlády jedné strany jsem měla s policajty jen samé neblahé…
Eliška stojí u okna a vzpomíná... Venku prší, houstne soumrak, za…
Naše maminka nám často vyprávěla, jak jako malá jezdívala do…
Na začátek článku se dávají co nejkrásnější fotky. Takovou nemám –…
Věřím na předurčení člověka místem, kde se narodil a vyrostl. Jiní…
Pamatujete si na tramvaje našeho dětství? Dnes už jsou umístěny v…
Protože jsem se narodila jako holka, což táta fakt nečekal. A tak…
Jako děti - já, můj brácha a ségra, jsme s rodiči každý rok…
„Jednoho dne poštou ranní, růžové mi přišlo psaní.“ No, tak to…
Ten dům stojí v Husově ulici, kousek pod náměstím a dnes vypadá…
Blízkých lidí, kteří v různých fázích času můj život…
Když pozoruji své vnuky, ty do 13 let, tak si říkám, co všechno…
Hned v úvodu se přiznávám: žádné specifické nemám. Hezké a šťastné…
Můj tatínek miloval fotbal. Napjatě sledoval všechny přenosy v…
Po letech vzpomínám na slova mého dědy, který tehdy slavil…
V první části jsem se věnoval popisu našeho rodinného…
Nejdřív to vypadalo, že můj život bude jedna dlouhá řada…
Vždy jsem obdivovala mámu a tátu, jak hezký vztah spolu měli.…
Každý se s ním někdy setkal. Nebo skoro každý, abych…
Babičkovská role, to je požehnání. Je to štěstí. Řekla bych, že je…
Neustále čtu o tom, že bychom se měli připravovat na život ve…
Já nechápu, proč lidi odsuzují tu nádhernou dobu mého dětství a…
Celé dva měsíce, to zní jako věčnost. Koupání, výlety na kole,…
Psal se rok 1969, akorát jsem vyšla 5. třídu a čekala mě změna, na…
Tak jsem se nedávno dožila velmi úctyhodného věku. Mám primát,…
Nedávno mi sousedka řekla, že mi závidí rodinu. Připadáme jí prý…
Ráno na chatě se probudilo do jasného a slunečného dne.…
Můj tatínek na záchod nechodil jinam než domů a pokud to ráno před…
Volné chvíle jsme s manželem trávili na Brněnské, tedy…
Nedokážu sedět sama doma, koukat na televizi. Vždy jsem byla ráda…
Moje povolání je zdravotní sestra. Dne 20. srpna 1968 jsem…
V těchto dnech nám masmédia připomínají události ze srpna…
Ony už to vlastně nebyly prázdniny, byla to naše první dovolená.…
Po maturitě jsem nastoupila do kanceláře. Byla to moje první…
Bylo to v létě, o prázdninách, na Moravě v Ketkovicích, někdy z…
Pro neznalé, tehdy za hluboké totality to byla Cestovní Kancelář…
Když se dcery dozvěděly, že jsem poslal větší obnos do sbírky na…
Ukázkový úvodní text článku
Tak se mi zase zadařilo. Odpoledne jsem jen tak lehce poklízela,…
Jak se začínají v médiích pomaloučku polehoučku objevovat zprávy o…
Budeme mít klid, o nic se nemusíme starat, stejně by po nás jednou…
Tak jsem se opět na chvíli vrátil ke známému dotazníku…
Příprava na Vánoce v naší rodině začíná koncem října. Obě snachy…
Na svoji první, a zároveň největší, životní křižovatku jsem…
Vznášet se ve vzduchu byl odvěký sen pozemšťanů. Zkoušeli to mnozí…
Ve vyprávění píši druhou vzpomínku na návštěvu maličké vesničky…
Pátek, sedm hodin, dvacet šest minut: Modro, slunečno, nablito.…
Narodil jsem se po dvou sestrách rodičům, kteří měli na náměstí…
Uprostřed svaťáku se kamarádi setkali, potřebovali se ubezpečit,…
Koho se lidé nejvíc bojí? No přece zubaře. I nejmužnější…
Nepatřím mezi ty, kteří se často zabývají svou minulostí. Možná…
A je to tady zase. Opět přicházejí vánoční svátky. A s nimi hodně…
Na Vánoce roku 2002 k nám do Kravař dorazilo, tak jako do…
V neděli v pět přivezl syn z Ústí vnuka Péťu, je prý nemocný a…
JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno portál i60 nabízí.
Chcete na portál i60 přispívat vlastními články, povídat si na chatu, najít nové přátele či partnera v Seznamce?
Aktuální anketa
-
Rozhodování mi nečiní problém, rozhoduji se rychle a většinou správně
1800
20 %
-
Většinou dám na svou intuici, a nějak to dopadne
1749
20 %
-
Nevím, nepřemýšlel(a) jsem o tom
1678
19 %
-
Rozhodování pro mě není snadné, trvá mi déle, než se rozhodnu
1818
20 %
-
Je to pro mě velký problém, rozhoduji se dlouho a ne vždy správně
1852
21 %