Podobně jako lidé ve všem ostatním, tak i dámy v pokladnách oplývají nejrůznějšími povahami, náladami i vizáží, vstřícností či podmračeností, ochotnou nebo na slovo i pohyb skoupostí. Samozřejmě, že se tam občas vyskytne i nějaký ten muž, ale řekněme si upřímně, tato bohulibá práce bývá většinou výsadou žen.

A teď mi povězte, kdo vám při tomto obřadu na závěr nákupu poskytne větší uspokojení, krásná protivka nebo o maličko míň krásná paní, která se může kvůli zákazníkům přetrhnout? Že kecám? Kdepak, i ty přeochotné skutečně existují, jen je potřeba si jich všimnout. A vůbec, též ony na první pohled možná méně hezké mají v sobě cosi krásného, touhle pravdou se řídím celý život nejen u žen v pokladnách.

4:1 nebo chcete-li čtyři ku jedné. Kdepak, to není žádný výsledek fotbalového utkání mezi Horní a Dolní Lhotou, nýbrž poměr počtu dam, se kterými se rád či nerad pravidelně vídám za kasou v supermarketu přilehlého městečka. Čím menší město a méně rozsáhlý obchod, tím domáčtější atmosféra panuje uvnitř, to mi věřte, však to možná znáte sami.

Tak tedy začněme odzadu tou, která nebývá zrovna až tak docela vstřícná.

„Dáváte to tam blbě, zakrejváte si kód prstem,“ utrousí po mnoha dlouhých vteřinách, když se snažím načíst zákaznickou kartu pod zeleným svítítkem. Čeká, div, že se v nose nedloubá a nechá mě se snažit tak dlouho, dokud se konečně netrefím. Fronta za mnou narůstá. Píp, bezvýrazný rybí pohled, píp, „Jaruno, pojď mě vystřídat, potřebuji si zakouřit,“ píp, zívnutí, píp... Když je konečně hotovo, ohrne nos, že platím dloulitrem, na moje „na shledanou“ neodpoví, jen popožene Jarunu, aby už konečně mohla na cigáro. Nu, má sice hezkou figuru a firemní kazajka ji sluší, ale příště si radši počkám v delší frontě na jednu z těch čtyř příjemnějších.

Teď dvě mladé holčiny, které jsou si dost podobné, málem by je člověk považoval za sestry. Jo, a taky mluví trochu s cizokrajným přízvukem. Vezmu je tedy najednou a začnu vtipem: „Polír mě vyhodil, protože mi vrže kolečko,“ stěžuje si maník na stavbě. „Kvůli tomu tě vylil, proboha?“ Diví se kolega. „Ne kvůli tomu, že mi vrže, ale jak mi vrže. Dělá ‚vrz... vrz... vrz‘ a mělo by prý dělat ‚vrzvrzvrz.‘

Takže jestliže dámě s cigárem dělala pokladna „píp... píp... píp...,“ tak těmhle dvěma děvuchám dělá „píppíppíp.“ Žádné zbytečné otálení, to už radši sem tam úsměv, a Jarunu zavolají k vedlejší volné kase, jen když je u té jejich moc lidí. „Nemáte, prosím, nějaké drobné? Mně docházejí kováky,“ optá se jedna z nich, když nákup za 1543 platím bankovkou s Emou Destinovou. No, po takové prosbě vyčaruju z drobněnky třiačtyřicet korun, i kdybych je tam nakrásně neměl. Když vám pak na závěr popřeje hezký den a omluví se za frontu, za kterou nemůže, hned máte lepší náladu a pozapomenete, že vás doma čeká čištění beznadějné ucpaných odpadů.

Další dámě říkejme různovláska, neb jednou je blond, podruhé natmavo a do třetice vás překvapí slušivým melírem. Tahle ta štíhlá paní středního věku se za kasou objevuje pouze občas, většinou zřejmě působí někde v zázemí a na pokladně asi zaskakuje jen, když je potřeba. Jenomže když už si tam sedne, tak to je potom koncert. Nikdy bych nevěřili, že hudba šikovných rukou, hbitých prstů, zboží všemožných tvarů a velikostí dokáže společně se čtečkou čárových kódů znít jako perfektně sehraný orchestr pod různovlásčinou taktovkou.

Teď si dovolím trochu osobního svěření. Je to tak měsíc, možná dva, co se na mě různovláska po zaplacení nákupu soustředěně zahleděla, až jsem se vylekal, jestli ta bankovka nebyla falešná. Anebo ještě hůř, jestli třeba nemám rozepnutý poklopec. Tak jí ten pohled s poněkud oligofrenním výrazem opětuji, když najednou slyším: „Promiňte, nejste vy pan Pražák?“ Tiše přikývnu, čekám, čehože jsem se to vlastně dopustil, když vtom ona s úsměvem pronese, že ráda čte mé články a že v těch s nakupovací tématikou poznává svůj krám. Udělala mi radost, holka zlatá, a proto teď s laskavým dovolením vás ostatních čtenářů věnuji tenhle článek především jí.

Na závěr jsem si nechal to nejlepší, řečeno labužnickou mluvou sladkou tečku, jíž není nikdo jiný než paní šátková. Proč šátková? Vlastně ani nevím, proč na rozdíl od ostatních tuhle ozdobu hlavy stále nosí, možná aby jí nepadaly vlasy do zboží.

Už asi každý tady o mně ví, že nádherně kypré zralé dámy jsou mou radostí a mým osudem. Avšak zdaleka nejen pro tyto atributy paní šátkovou teď pochválím.

„Vy jste jediná, kdo u kasy vkládá některé druhy zboží do samostatných sáčků,“ podivuji se jednou nad jejím počínáním, když dávám jednotlivé kousky zpátky do košíku a koukám, že lučinu, žervé, mražený hrášek a některé další zboží šoupla do mikroténových pytlíků.

„Dělám to se vším, co je měkké nebo se orosí a mohlo by namočit to ostatní. Takhle nás to kdysi učili,“ vysvětluje mi paní šátková s úsměvem. Kvituji její počínání s povděkem a už se ani neptám, proč to nedělají i ostatní. Nu, možná je to dneska už neučí.

Jindy hledám po krámě zboží podle seznamu, kterým mě vybavila Soňa. Kefír, mlíčka do kávy, pečivo, a tak dál, a tak dál a taky toaletní papír. Dobře vím, že musím vzít nejmíň třívrstvý, nějaký tedy vrazím do košíku a už, už prchám k pokladnám.

Paní šátková začne markovat, polidsku se mnou prohodí pár slov o všem možném, a pak se najednou zarazí u toho toaleťáku: „Pane, nechcete velké balení? Máme ho s výraznou slevou, je to stejný typ a vy ušetříte skoro padesát korun.“ Překvapeně kývnu, holt jsem si nevšimnul a paní šátková už vybíhá ze své svatyně, aby mi ho sama přinesla. Jindy mám listové těsto s potrhaným čárovým kódem, ona neprská, nezahlíží, že jsem si nedal pozor a skočí mi pro jiné.

Samoobslužné pokladny jsou dneska in a asi i šetří náklady obchodním řetězcům. Ale nepokecáte si s nimi, neusmějí se na vás, slovo ochota neznají. Pokrok sice nezastavíš, ale já stále doufám, že tuhle čtveřici, nu vlastně pětici dam i s tou méně vstřícnou budu v tom krámě potkávat ještě dlouho, že je moderní doba neodvane v zapomnění. A děkuju jim za to, že jsou.