Největší mýtus spojený s používáním nejmodernějších technologií je, že starším lidem způsobují potíže, zatímco mladí jsou z nich nadšeni. Není tomu tak. Mnozí senioři nadšeně zkoušejí každou novinku a s aplikacemi se doslova kamarádí a naopak mnozí mladí lidé říkají, že už se cítí být světem sociálních sítí, aplikací a všeho s nimi spojeného, vyčerpáni, unavení a dávají si na čas takzvaný digitální detox. Prostě se vypnou. Třeba celý víkend nejsou dostupní, na mobil nekoukají, jdou do přírody.

„Když se mluví o lidech, kteří se neorientují v online světě, nepoužívají chytré mobily, jsou zmiňováni staří lidé, nejstarší generace. Ale to neznamená, že se problém netýká i jiných skupin,“ říká Hynek Trojánek z organizace Iuridicum Remedium. „Zatímco starší lidé mnohdy nejsou online proto, že nemají kolem sebe někoho, kdo by jim s používáním nových technologií pomohl a naučil je to, u mladých lidí je přístup jiný. Oni nemají problém s nimi pracovat, ale je to vědomé rozhodnutí někdy spojené se snahou být psychicky v pohodě. Někteří mladí lidé nechtějí být stále online, na sítích, mají pocit, že jim to nedělá dobře. Někdo si třeba nechce stahovat další aplikace, protože jich už v telefonu má mraky a další prostě nechce,“ vysvětluje.

Organizace  Iuridicum Remedium si klade za cíl upozorňovat, že není povinností vlastnit chytrý telefon, být neustále online a nechat se tlačit k tomu, abychom nakupovali v supermarketu dráž než ti, kteří si stáhnou jeho aplikaci. Zkrátka, aby bylo zachováno právo na život bez neustálého připojení k internetu a ti, kteří se pro něj rozhodnou, nebyli diskriminováni.

Případů diskriminace se v poslední době objevuje čím dál víc.

Kdo nemá aplikaci nakupuje v mnoha obchodech za nevýhodnější ceny, než ti, kteří si ji stáhnou.

Chcete si objednat jídlo ve vlaku? Obsluha se ošívá, tvrdí, že si to máte udělat přes aplikaci.

Vyřizujete si novou slevovou kartu na vlak a zaměstnanec u přepážky vás přesvědčuje, že si to máte udělat doma, online.

V Praze se před několika lety objevilo pár toalet, do nichž se nešlo dostat jinak než po načtení QR kódu nebo pomocí prémiové esemesky.

Podobné bizarní případy, kdy jsou lidé nuceni používat digitální technologie, shromažďuje Iuridicum Remedium a zveřejňuje je. Lidé jim tam různé příklady posílají. Kupříkladu si tam stěžují na to, že o některé příspěvky od zdravotních pojišťoven je možné žádat výhradně online.

Tuto zkušenost v poslední době udělalo více lidí.

„Je to jasná diskriminace. Proč by moje devadesátiletá máma, která má revma a další potíže, takže  sotva udrží v ruce příbor, měla používat chytrý telefon a aplikace? Ani to prakticky není možné, není to v jejích silách. Kdyby neměla rodinu, která jí s tím pomůže, tak nemá na příspěvek nárok jen proto, že není online. Mám pocit, že společnost nyní zabývá právy všech možných menšin, ale menšině, která z nejrůznějších důvodů moderní technologie používat nemůže nebo nechce, té se nezastává,“ tvrdí třiašedesátiletá Kateřina, která, protože také trpí revmatickým onemocněním, má čím dál větší problém používat dotykový telefon. „Mám pocit, že mě trefí šlak, když se mě každá prodavačka ptá, proč nemám jejich aplikaci.  Jsem ráda, že ovládnu velký tlačítkový mobil a že jsem ještě schopna přiložit kartu k terminálu, tak nevím, proč bych si měla komplikovat život, už tak ho mám s nemocí těžký,“ říká.

Pro někoho je skvělé, že je s úřady možno komunikovat elektronicky. Je to úspora času, nemusejí na ně chodit, vše vyřídí z domova či z práce.

Pro někoho naopak ne. Preferují osobní kontakt s úředníkem, jsou si tak jistější.

Více než šest set neziskových organizací a vědců poslalo evropským institucím otevřený dopis, ve kterém požadují, aby občasné mohli komunikovat se státem a dostat základní služby, aniž by k tomu museli digitální nástroje používat. Tvrdí, přes čtyřicet procent Evropanů už s tím má nějakým způsobem problém, protože tlak na nutnost používat moderní technologie v poslední době tak zesílil, až to mnohé lidi začíná rozčilovat.

„Přijela jsem na dovolenou s cestovkou. Delegát mi vrazil do ruky na letišti papír, na něm bylo číslo a u toho, že ho mám kontaktovat výhradně přes WhatsApp. Ale já na dovolené v zahraničí nemám v mobilu data, nevyužívám internet, však jsem na dovolené. Přijde mi to nefér. Platím cestovku, delegáta a on mi ještě bude diktovat, jakým způsobem ho mám kontaktovat?“ diví se osmapadesátiletá Monika.

Když se na toto téma bavila s dalšími turisty, někteří nechápali, co jí vadí. „Paradoxně tam byly dvě dámy ve věku kolem osmdesátky a ty říkaly, že WhatsApp je skvělý a že jsou na internetu stále. Chápu, ale já stále pracuju, také jsem na internetu nepřetržitě a právě proto chci od něj mít na dovolené klid od všech technologií a když něco potřebuju, chci si normálně zavolat, ne se připojovat na wi-fi a WhatsApp,“ dodává.

Centrum pro výzkum médií Nordicom ve Švédsku zveřejnilo zprávu, podle níž sílí tlaky na to, aby nás úřady a firmy nenutily být stále připojeni k internetu. Vědci v ní popsali různé akce a kampaně vyjadřující, že lidé začínají prosazovat právo využívat digitální technologie tak, jak uznají za vhodné a ne tak, jak jim stát či obchodníci přikazují.

Nejde o problém, který se týká nějaké věkové kategorie, společenské vrstvy, případně lidí s určitým vzděláním. Naopak. Mezi těmi, kteří mají pocit, že slyší slovo aplikace nadměrně často, jsou stejně tak vysokoškoláci jako lidé se základním vzděláním, mladí lidé jako senioři, úspěšní byznysmeni jako dělníci. Spojuje je pocit, že technologie už pronikají do našich životů moc razantně, víc, než je jim příjemné. Zkrátka, nechtějí mít v mobilu stodvacátou aplikaci jen proto, aby v supermarketu dostali o dvě koruny levněji krabičku sardinek.