Vernisáž, které se zúčastnilo několik velvyslanců, zahájil kurátor výstavy José Martinez Delgado z University v Granadě a Martina Kutková z Ústavu translatologie FF UK. Atmosféru doplnilo hudební vystoupení v jazyce sefardských Židů, v ladinu (viz https://cs.wikipedia.org/wiki/Ladino). Výstava přibližuje především období 10. až 12. století, kdy židovská komunita al-Andalusu patřila k nejvýznamnějším v Evropě. Mimořádný kulturní rozkvět byl úzce spjat s ekonomickou prosperitou a otevřeností tehdejší společnosti, která se rozvíjela ve velké míře pod vládou umajjovské dynastie v Córdobě. Výstava vznikla na základě sbírek slavné káhirské genizy.

Slovo geniza znamená v hebrejštině „úložiště“ a označuje místo, kde se uchovávají židovské svaté texty, které již nelze číst, protože jsou velmi staré nebo se již nepoužívají. Když Židé z Fustátu, nejstarší části Káhiry, v 11. století postavili Ben Ezrovu synagogu, vybudovali speciální úložný prostor, do něhož otvorem ve zdi vkládali staré Bible a modlitební knihy místo toho, aby je vyhodili. V roce 1896 se náhodou dostaly fragmenty rukopisů koupené od obchodníků se starožitnostmi k Solomonu Schechterovi, vyučujícímu rabínu na Cambridgeské universitě, který v nich poznal původní hebrejský text z knihy Ben Sira, křesťany nazývanou Sírachovec (viz https://cs.wikipedia.org/wiki/Sírachovec). Schechter okamžitě zorganizoval cestu do Egypta s cílem najít další strany ztracené knihy. V Káhiře se setkal s vrchním rabínem Egypta, který mu ukázal genizu Ben Ezrovy synagogy a řekl mu, ať si vezme, co bude chtít. Chtěl všechno, a tak se do knihovny Cambridgeské university dostalo cca 200 tisíc fragmentů.

Takže když bylo toto úložiště na konci 19. století otevřeno, byly zde nalezeny téměř všechny druhy textů, které během stovek let sepsala židovská komunita v Egyptě a na dalších místech, islámského světa – v Magrebu, Andalusii, Palestině, Sýrii, Iráku a Persii. Byly to nejen Bible a modlitební knihy, ale také dokumenty dokládající každodenní život: nákupní seznamy, manželské smlouvy, rozvodové listy, školní úlohy dětí, arabské příběhy, amulety, obchodní dopisy, účetní knihy atd. Geografická poloha Egypta jako přirozeného mostu mezi východním a západním islámským světem tedy napomohla tomu, že se v káhirské genize uchovalo mnoho textů pocházejících právě z al-Andalusu.

Na vystavených dobových fotografiích je Ben Ezrova synagoga a nalezené fragmenty.

Ačkoliv se všichni členové židovské komunity učili ve středověku hebrejsky, aby mohli číst Tóru a zúčastnit se bohoslužeb v synagoze, mateřským jazykem většiny Židů v islámském světě byla arabština. Její znalost jim umožňovala komunikovat se souvěrci z Palestiny, Egypta, Sýrie a Iráku a plně se integrovat do rozsáhlého intelektuálního světa – arabské poezie, vědy a filosofie. Vystaveny jsou např. fragmenty zhudebněných hebrejských veršů, úryvku z arabské bajky či dopis popisující následky zemětřesení v roce 1033 n.l.

Ve středověku používali Židé pro název Pyrenejského poloostrova výraz Sefarad. V současnosti se potomci Židů vyhnaných v roce 1492 katolickými králi nazývají Sefardy a také tak říkají jazyku, který si z té doby uchovali. Islámské dobové zdroje svědčí o přítomnosti židovských komunit na Pyrenejském polostrově již v 8. století, kdy ho Arabové dobili. Židovské komunity se shromažďovaly v místech přiléhajících k hradbám, které ohraničovaly medinu.

Na následujících obrázcích jsou dva fragmenty – talisman v hebrejštině s výrazným andaluským vlivem, zobrazující symboly, které textu propůjčují magické a ochranné vlastnosti, a ketuba, tj. židovská svatební smlouva vydaná ve Valencii (1040 nebo 1140) Abrahamovi a Pitbonii (Patbonii?), dceři Izáka.

Židovsko-andaluská kultura se rozvíjela během čtyř velkých historických období al-Andalusu. Začala se výrazněji rozvíjet od roku 940, kdy se umajjovský dvůr přestěhoval do palácového komplexu v Córdobě. Umajjovská dynastie (756-1031) s Židy udržovala vztahy založené na respektu a přátelství. V historii hebrejské kultury patří k nejbohatším poezie Židů z al-Andalusu. Ke komponování hebrejských veršů byla použita arabská metrika.

Na fragmentu je kopie hebrejské básně připisované manželce Dunashe ben Labrata (10. století) jako jediný známý příklad andaluské básně v hebrejštině napsané ženou.

Po pádu umajjovské dynastie vznikla na celém Pyrenejském poloostrově řada malých království. Tato tzv. taifská království byla výsledkem rozpadu Córdobského chalífátu po vleklé dvacetileté občanské válce. Došlo k rozptýlení velké části místních obyvatel. Tak začaly vznikat významné židovské komunity a kulturní centra v celém al-Andalusu, z nichž vynikaly dvě – Granada a Lucena. Založení království v Granadě berberským vůdcem znamenalo zlatý věk pro andaluské židovství (1031-1146). Židovská komunita v Granadě úzce spolupracovala s lucenskou komunitou a dosáhla mezinárodního věhlasu a renomé.

K první velké migraci Židů do Luceny došlo v červenci 1013, kdy berberské jednotky vyplenily Córdobu. Lucenou pošla prakticky celá židovská smetánka jak z Andalusie, tak i z jiných míst.

V 11. a 12. století byly významnými přístavy Almeria a Denia. Káhirská geniza obsahuje nejstarší zmínky zmínky o Almerii od roku 1139. Židé zde měli na starost hlídání zásilek, které si posílali Židé. Texty na fragmentech hovoří o luxusním zboží, darech a dokonce i velbloudech. Velmi čilý byl obchod s Marokem. Zachoval se seznam cen produktů vyvážených do Maroka. Přístavy navštěvovali cestovatelé z Egypta, kteří směřovali do Indie přes Aden v Jemenu. To vše podporovalo obchod, mj. s hedvábím, kamencem a ženskými šaty.

Konec krásného období andaluských Židů zapříčinili Almohadé, berbeři usazení v jižním Maroku, kteří po porážce Almorávidů v severní Africe přešli na Pyrenejský poloostrov. Menšiny, které nepřijaly jimi vynucovanou konverzi, byly prakticky vyhlazeny. Někteří Židé si vybrali mučení, jiní emigrovali na sever Pyrenejského poloostrova, do Provence, do Itálie nebo do Egypta. Mnohem menší skupina andaluských Židů zůstala v Nové Andalusii ovládané Ferdinandem Aragonským, další setrvala v nasridském království v Granadě až do nevyhnutelného vyhnání všech sefardských Židů, které v roce 1492 nařídili katoličtí králové.

Sefardští Židé rozprchlí do všech stran si dodnes uchovávají jazyk, kterým mluvili jejich předkové na Pyrenejském poloostrově, ať už žijí na Balkáně, v Maroku, Turecku, Holandsku či jinde.

Závěrem lze konstatovat, že výstava v Klausové synagoze nabízí autentické svědectví o době, kdy se na území dnešního Španělska prolínaly židovská, arabská a křesťanská kultura a vzájemně se obohacovaly. Výstavní panely jsou umístěny v přízemí a v ochozu v patře synagogy. Výstava je volně přístupná až do konce roku 2025 od 9 do 16:30 hodin. Zavřena je o sobotách. Na vstupu do synagogy je prováděna bezpečnostní kontrola.

Výstava je putovní a uspořádalo ji Židovské muzeum v Praze ve spolupráci s Velvyslanectvím Španělska v České republice a Institutem Cervantes v Praze. Výstavu podpořily organizace Centro Sefarad Israel, Instituto Cervantes v Praze, Nadační fond obětem holocaustu, městská část Praha 1 a společnost DAP a.s.  a výstava je součástí Evropských dnů židovské kultury.

Další použité zdroje:

Informace z výstavních panelů v synagoze

www.prahapamatky.cz/klausova-synagoga/

www.jewishmuseum.cz/pamatky-a-expozice/pamatky/klausova-synagoga/

https://cs.wikipedia.org/wiki/Sefardští_Židé

https://cultura.cervantes.es/praga/cs/La-Edad-de-Oro-de-los-Judíos-de-Alandalús/181718