Několik dní po tom, jsem si přečetl rozhovor s režizérem Viktorem Taušem. To, co říkal, mi vyrazilo dech: „emotivní oslava nezdolnosti lidského ducha…“, „příběh o transformativní síle naděje…“  (to tam bylo kde?), „autentický postoj k otázkám po smyslu a naději v dnešním složitém světě“ (film byl ale převážně z doby socialismu). Jeho film údajně „přináší aktuální témata“ (jaká?) a „nabízí možnost zamyslet se nad vlastními životy…“ (takhle že by to někoho motivovalo?). A ještě to autor korunoval pochybným tvrzením, že „ve skutečné dospělosti… naději nepotřebujeme“. Fakt ne?

O jakém filmu to vůbec mluvil? Nic z toho jsme tam neviděli. Asi bychom nad filmem měli jásat s velkým davem těch, kterým se to prý líbilo, ale bohužel. Ani nad samotným režizérem, který do toho musel dát spoustu sil a jistě i prožité zkušenosti (rozvod, feťácké období).  

Musím započítat i plusy. Výborná představitelka dětské role. Skvělé a většinou nerealistické kulisy a scény. Film je poskládán výhradně z barevně, emočně a herecky intenzivních scén. Hudba zajímavě vybraná, snad všechno staré kusy někdy ze 60. a 70. let. Italské písničky, tehdy populární „nonoleta“ nebo Perdone (pod názvem "Tak prázdná" u nás zpívala Y. Přenosilová), však si vzpomenete. Ale: Bez jasné dějové linky, jen volné přeskoky ze scény do scény, které propojuje hlavní postava holčičky. Nepochopitelné alegorie (koleje jako v Osvětimi). Brutální mikroděje. Zbytečně vulgarit. Kamera výborná, i když občas do ní namíří (a vás tedy oslepí) ostré světlo, asi to měla být nějaká nápověda divákovi, nevím. Chtěli jsme odejít jako někteří jiní diváci. Bylo to psychedelické, emočně přehnané. Takhle si představuji feťácké sny.

FOTO: Poskytnuto společností Bioscop

V 2. půlce už totálně rozdrobený „film“, skáče to od výjevu k výjevu, bez souvislostí, stále žádný příběh, jen skládání (velmi působivých!) obrazů. Film se k ničemu moc nevyjadřuje, jen kupí efektivní kulisy a výjevy. Všechno chaotické, jako by se střihač při práci těžce opil. Dokud vám režizér v rozhovoru neprozradí, o čem to je, tak to těžko pochopíte (a to jsem viděl v životě stovky filmů). Všechno je tam přefouknuté, film je sice plný emocí, ale nedostávají smysl. Chápeme jen, že holce se žilo blbě a ostatní jí ještě nakládali. (A to ještě musím poznamenat, že film končí již v polistopadové éře, ale jako celek vyznívá jako totální odsudek dětských domovů. To je zcela nespravedlivé a pro současnost docela určitě nepravdivé.)

Pokus symbolizovat přelom v listopadu 1989 – ubohé. Celé je to navíc takové divadelnické, vyumělkované a ukřičené. Ve filmu není skoro žádná realistická scéna, což by nevadilo. Ale jestli má film něco sdělovat, tak minimálně musí divák rozpoznat, co je „ta skutečnost“ a co je něčí sen? Jinak se naprosto ztrácí a zbude guláš z barev, výkřiků a řevu. Divák by také čekal i nějaké rozuzlení, aspoň u některých postav, ale režizér, když je popásl na hlavní hrdince, je prostě nechal zmizet. Režizérsky sebestředný skorokýč – možná toto není přesné, ale přišlo mi to tak, když jsem si dodatečně přečetl jeho verzi, co že to vlastně natočil. Jen uznám, že mu to muselo dát pěknou fušku, tohle vyrobit. Plus reklama, které se dalo těžko odolat.

A teď se do mě trefujte!

Trailer k filmu Amerikánka: