Záhada

Próza/poezie

Záhada

Datum: 14. 11. 2025

Diskuze: 15

FOTO: Vygenerováno pomocí AI Copilot

„Ustupte, prosím! Udělejte místo!“ volá doktor a spěchá ke mně. „Můžete mluvit? Co se vám stalo?“ Hlouček lidí se nade mnou sklání. Hlasy zní tlumeně, tváře se rozmazávají. Tráva je studená, cítím ji na zádech. Nevím, kde jsem, ani proč tu jsem.

Zdálo se mi… ano, zdálo se mi, že jsem viděl svou manželku. Stála na druhé straně ulice, mávala a křičela na mě. Nerozuměl jsem jí. Chtěl jsem za ní běžet, doběhnout ji - a pak tma.

Byla to halucinace? Nebo snad varování? Moje žena přece nemohla být v Praze. Ale jedno vím jistě: Musím stihnout autobus do Ostravy. Dnes školení končí.

„Omdlel jste? Nebo vás někdo udeřil?“ ptá se doktor.
Jen vrtím hlavou.

„Odvezeme vás do nemocnice,“ rozhodne.

Tři spolupracovníci z ostravské firmy Karel, Jura a Pavel, jeli na školení do Prahy. Poslední večer popíjeli v baru a ráno se rozjeli nakoupit dárky.

Karel sedí v autobuse a netrpělivě kouká na hodiny.

„No, Pavla jsme už hledali všude. Telefon mu zvoní, ale nebere ho,“ říká.
„Snad se mu nic nestalo,“ dodá Jura a zadívá se na prázdnou sedačku vedle sebe.
„Nestraš, prosím tě!“ skoro křikne Karel.

Motor zahučí. Autobus se pomalu rozjíždí směr Ostrava.

V nemocnici lékař vyplňuje přijímací protokol.
„Máte doklady?“
„Jo… tady,“ odpovídá Pavel tiše.

Vyšetření neukáže nic. Žádné zranění, žádná příčina. Jako by se mu mozek „vypnul“ a byl chvíli mimo.

„Necháme vás tady přes noc na pozorování,“ říká doktor.

Pavla umístí na pokoj. V rohu běží televize, mimořádné zprávy. Všichni pacienti mlčí a sledují obrazovku.

„Co se stalo?“ ptá se doktor.

„Nehoda, tragédie,“ odpoví muž s nohou v sádře. „Vlak se srazil s autobusem. Úplně rozmetal předek. Autobus Praha - Ostrava.“

Pavlovi ztuhne krev v žilách.
„Autobus... do Ostravy?“ zopakuje šeptem.

Do pokoje vstoupí sestřička s jeho věcmi.
„Tady máte peněženku, doklady… a propadlou jízdenku. Pořád jste ji držel v ruce,“ usměje se. „Měl jste ale štěstí, že jste ten autobus nestihl.“

Pavel zírá na jízdenku, prsty se mu třesou. Vidí v duchu svou manželku, jak mu v tom snu volá… a jak ji nedoběhne. V hlavě mu zní její hlas. Varovala mě? Zachránila?

Nikdo to nezjistí. Jen ví, že kdyby neomdlel, nespadl do trávy právě tehdy, už by tu neseděl.

Zůstala po tom jen záhada mezi nebem a zemí.

| mezi nebem a zemí | Můj příběh | zdraví

Autor: Zdeněk Hart

Hodnocení článku:

Moje hodnocení:

Pro hodnocení se musíte zaregistrovat nebo přihlásit .

SDÍLET NA FACEBOOK

Zpět do rubriky Zpět na homepage

Váš příspěvek do diskuze:

15 komentářů

Jarka Jendrisková 16.11.2025 16:53

Bylo, nebylo.... já tomu věřím.

Soňa Prachfeldová 16.11.2025 12:46

Věřte, nevěřte, já věřím.

Iveta Tomčíková 15.11.2025 19:15

Jak již zde bylo psáno - hezky čtivé.

Jana Jurečková 15.11.2025 15:35

Napínavý příběh, od začátku do konce. Nějaký anděl strážný stál nad Vámi. Jinak si to neumím vysvětlit....

Zdenka Jírová 15.11.2025 00:44

I když jsem naprostá ateistka, dvakrát v životě se mi stalo něco , co nedovedu vysvětlit. Vždy to byl sen, který jsem reálně nemohla pochopit. Poprvé se mi zdálo o mém tatíkovi, který zemřel, když jsem byla na dovolené a tak jsem mohla přijít až na pohřeb, který zařizoval můj bratr. Bylo mi to moc líto. Asi 3 dny po pohřbu jsem měla živý sen i se zvukovými efekty. Bydleli jsme v rodinném domku v prvním poschodí. Ve snu jsem něco dělala v kuchyni a slyšela jsem zcela zřetelně zvuky dřevěných schodů, které patřily tatínkovi. Opravdu se objevil ve dveřích, usmál se na mne jako vždy a sedl si vedle do obýváku na své místo a četl noviny. Já zatím vařila kávu a vtom jsem uvědomila, že je tatínek už mrtvý. Začala jsem horečně přemýšlet, jak to vysvětlím příbuzným, kteří dostali parte. Tatínkovi jsem zřetelně řekla : "ale tati, vždyť ty jsi mrtvý ..". On se zase usmál a já se probudila. Už je to 47 let a já si dodnes říkám, že se se mnou tatínek přišel rozloučit. Podruhé se se mnou asi přišla rozloučit dávná spolužačka, o které jsem již několik desítek let nevěděla a o které jsem se náhodou dozvěděla, že v té době umírala na rakovinu v blízké nemocnici.

Zuzana Pivcová 14.11.2025 19:07

Co dodat, naši zemřelí blízcí nad námi drží ochrannou ruku právě jako andělé. Myslím, že většina lidí to někdy pocítí, ať tomu věří nebo ne. Děkuji.

Zdeněk Pokorný 14.11.2025 17:55

Díky za krásný příběh.

Jitka Caklová 14.11.2025 17:53

Stačily tři hodiny a byl by to nádherný příběh na celou knížku ♥♥♥

Jitka Caklová 14.11.2025 17:49

Na náhody nevěřím, ale na zázraky ano a nemám jediný důvod nevěřit tomuto příběhu, protože VÍM. Nějaký čas "laškuji" s astropsychologií a když jsem se podívala se zpětnou platností na postavení planet v onu osudnou noc, a postavení planet v mém nativním horoskopu, tak to tam prostě je, ať si tomu říká kdo chce co chce a jak chce ♥♥♥

Daniela Lender Chaloupková 14.11.2025 12:23

Jsou věci mezi nebem a zemí ... Nemusíme přece všemu rozumět nebo si to logicky zdůvodnit ... Sama s tím mám také zkušenosti, takže věřím ... Děkuji za krásný příběh :-))

Zuzana Zajícová 14.11.2025 11:14

Díky za příběh...

Jana Šenbergerová 14.11.2025 09:35

Nejlepším a bezchybným spojením mezi nebem a zemí je intuice. Váš příběh je dokonalou ukázkou. Škoda, že jí věnujeme tak málo pozornosti a raději věříme na zázraky.

Šárka Bayerová 14.11.2025 09:22

Určité náznaky shůry prostě nikdy nepochopíme a přesto se dějí. Díky za příběh...

Marie Macková 14.11.2025 09:22

Wow. Velmi čtivé.

Iva Bendová 14.11.2025 08:20

Silný příběh a já mu věřím. Po šílené nehodě u Bezděčína - střetl se vlak s autobusem v r. 1969, se vyprávělo hodně zvláštních příběhů o těch, co je Osud zachránil, ale i o těch, kteří tam neměli být. V autobuse byli hlavně škodováci z okolních vesnic po odpolední směně. 24 obětí včetně řidiče. Měla jsem obě babičky v tomto regionu a hodně se toho k nám doneslo. Bylo mi 13 let a velmi jsem to, uprostřed prázdnin, vnímala a prožívala, tak se mi to oživilo.