Náš společný šéf je totiž nejen primář oddělení psychiatrie, ale i okresní sexuolog. Pročítat si jeho kartotéku je zajímavější, než číst v té nejčervenější nebo naopak nejčernější knihovně. Občas odjede na seminář. Chodím si pak do jeho pracovny půjčovat různé odborné (ba odporné) časopisy a hanba mě často fackuje a hrůza obchází dokola. Tedy, co ten pán tvorstva někdy dokáže za zvěrstva! Nejvíce mnou otřásla stať o sadistických vrazích se sexuálním motivem. Žádná rada. Prostě oběť má smůlu. Čím více se brání, tím více ho vypumprlíkuje. Pokud by se nebránila vůbec, což je nejspíš absurdní, rozzuřilo by ho to taky.

Sedět vzadu v sanitce s rozjetým pacientem a absolvovat s ním nějakých osmdesát kilometrů cesty do léčebny, i když pod „drogami“ (pacient), mě opravdu neláká. A návrat bůhví, kdy. Záleží, jak rychle proběhne příjem. Navíc mám doma malou dcerku. Kolegyně je máma od studentky, a tak, i když samoživitelka, vzala na sebe břímě jak odpolední poradny, tak doprovodů dekompenzovaných pacientů, dobrovolně na sebe.

Dnes má přijít poprvé, od ukončení soudně nařízené ústavní léčby, jeden extra případ. Než ho lapli, přepadl postupně deset žen. Jeho obsáhlý soudní rozsudek s výčtem a popisem skutků jsme četli jak detektivku (a porno zároveň).

„Budu se ho bát,“ stačím ještě špitnout kolegyni, odvádějící toho chudáka, určeného k transportu, omotaného pro jistotu svěrací kazajkou (píše se rok 1983), přesto, že dostal útlum do „musculus gluteus.“

„To zvládneš. Vždyť je už neškodný. Aby mohl domů, souhlasil s kastrací.“ Tak se tedy budu bát eunucha. Slyšela jsem i o případech, kdy ani kastrace /orchiektomie/ nepomohla a přepadávali dál. „Nebojte, to tu spolu zvládneme,“ nakoukl do dveří šéf. Nestačím zírat. Jindy nemluva mi řekl jednu ze svých delších vět.

Jinak od něj slýchám jen: „Brýden“, „Kuji“, „Nashle“ a pokyny k pacientům se dočítám z chorobopisů.

Nejvíce se rozmluví, když ve čtvrtek odjíždí do nedaleké domácí pekárny pro chleba na víkend: „Tak kolik vám jich mám, holky, přibrat?“ Říkám tomu „svátek voňavého doubravského chleba.“ Šéf je veselý, že je víkend za dveřmi. Tedy veselý – tak nějak mu září očka, jindy spíše neúčastná. Zamlada musel být nejspíš fešák. Byl by i teď, kdyby byl veselejší častěji. Vlasů má sice pomálu a pošetile si je češe stylem přehazovačka (lepší něco, než nic?), tvář má však pohlednou. Myslím, že i smysl pro humor by se u něj našel, ale ten většinou úspěšně tají. Jednou jsem omylem otevřela velikou obálku, ze které vypadly hanbaté časopisy. V té době věc téměř nevídaná. Tehdy jsem se ho ještě hrozně bála. Celá vytřepaná se svěřuji kolegyni, co se mi při přebírání pošty, které nám denně chodila kupa, stalo. I když bylo na obálkách vždycky šéfovo jméno, stejně jsme je vyřizovaly my dvě.

Vesměs to bývaly záchytné listy opilců, které jsme pak zvaly do poradny, soudní nařízení o povinné protialkoholní léčbě a kupa objektivních zpráv. To byla fakt lahůdka. Když už se u nás nějaký opilec či feťák ocitl, musela jsem na něho ty zprávy, zvané „objektivky,“ vyžadovat po zaměstnavateli (tehdy ROH), po policii (tehdy VB) a dokonce i po uličním výboru v místě bydliště. No, a protože to tehdy všichni brali na smrt vážně, chodila denně ta kupa pošty.

„Jé! Já jsem tě zapomněla varovat. Tyhle otvírat nesmíš. To má šéf na vyšetřování impotence. Příště si dáš pozor.“ „Ale co teď?“ „Běž mu to vysvětlit a sveď to na mě. Neboj, on tě neukousne,“ uklidňovala mě kolegyně. Šéf se mým rozpakům upřímně zasmál a od té doby jsem se ho už nebála.

Když tak o něm přemýšlím, začínám mít pocit, že byl možná dříve na sestřičky, a teď, když má rozum či co za problém, se bojí, aby si nezadal. I když je tam vzadu ve své pracovně zalezlý jak medvěd a jen občas přijde něco zabručet (ale nikdy ne ve zlém), mám ho svým způsobem ráda. Nedělá problémy. Z ničeho.

Mrknu na hodinky. Extra případ má přijít už za dvacet minut. Začínám nervóznět. Po chvíli mi myšlenky ulétnou do vedlejší poradny – pro závisláky. Ta je moje hlavní působiště. Včera jsem tam sepisovala dokumentaci s chlapíkem od nás ze sídliště. Ani nevím, komu bylo trapněji. Z propušťáku jsem už věděla, že ho rodina odvezla do léčebny, když doma řval, že mají na záchodě lachtana. Delirium tremens ve třiatřiceti letech! Žádné bílé myšky. Rovnou lachtana! Výjimečně se polepší. Asi ho to kleplo po prstech včas.

Vrzly dveře od čekárny. Tak nadechnout a do toho!

„Dobrý den. Dejte mi, prosím, doporučení a váš občanský průkaz.“ Nakonec se mi ani nechvěje hlas, protože v čekárně sedí nevýrazný člověk, se sebevědomím někde ve sklepě. Ač poměrně mladý, je téměř holohlavý, a to málo vlasů, co mu zbývá, je navíc blond. Všímám si, jak má vekou mozkovnu. Kdo ví, co mu v ní přebujelo na škodu věci. Jeden by ho nakonec politoval. Musím přiznat, že má bujná fantazie očekávala násilnický typ s hustým černým obočím a s tetováním po rukách (tehdy to ještě nebylo „in“ – v tom roce 1983) a zatím tu sedí nenápadný tichý člověk s plachým pohledem za intelektuálskými brejličkami, se slušným vystupováním.