Termín surrealismus 

Poprvé ho použil v Paříži v roce 1917 francouzský básník Guillaume Apollinaire v souvislosti se svou divadelní hrou Prsy Tiresiovy, kterou označil jako surrealistickou dramatickou hru. (Hra převrací tradiční genderové role, využívá absurditu, fantazii a komiku, ale zároveň nese vážné poselství o obnově společnosti po první světové válce.)

Jako literární a umělecký směr byl surrealismus formulován až později, a to francouzským básníkem a teoretikem André Bretonem, který mu dal jasný program, a je proto považován za zakladatele hnutí.

Výstava Sto let surrealismu ve Fundación MAPFRE - (6. února až 11. května 2025)

Ačkoliv kolébkou surrealismu byla Paříž, tato kolektivní výstava připomněla, že surrealismus nebyl jen francouzským fenoménem, ale své významné místo měl i v Československu a hluboce zakořenil zejména ve Španělsku.

Zrození směru

Pro surrealismus je klíčovým datem 15. říjen 1924. Tehdy totiž André Breton vydal svůj Manifest surrealismu, v němž definoval hnutí jako snahu osvobodit lidskou představivost od logiky, rozumu a morálních omezení. Jeho cílem není pouhé vytváření líbivých obrazů, filmů či básní, ale má dát prostor snům, náhodě a podvědomí. Umělec by měl bez jakékoli rozumové kontroly zaznamenávat stavy své duše, překročit hranice skutečnosti a objevit tak realitu vyšší (surréel).

André Breton, Manifest du surréalisme, 1924

V dílech se objevují např. realisticky až hyperrealisticky zobrazené věci v nereálných souvislostech, halucinační scény, snové a fantaskní krajiny, mystické postavy a mytologické či erotické motivy.

Salvador Dalí, Construction with Boiled Bean, 1936

Skupina surrealistů v Paříži, foto Anna Riwkin-Bricks, 1933 

(Zleva sedící: Tristan Tzara, André Breton, Salvador Dalí, Max Ernst, Man Ray;

nad nimi: Paul Éluard, Hans Arp, Yves Tanguy, René Crevel)

Zastoupení umělci

Výstava nabídla možnost spatřit pohromadě díla z dvacátých až šedesátých let 20. století takových legend jako Max Ernst, Yves Tanguy, Hans Arp, René Magritte, Man Ray, Salvador Dalí, Eduardo Westerdahl, Óscar Domingues, Ángel Planells, Joan Massanet, Joan Miró, Pablo Picasso či Eugenio Granell, který zemřel v roce 2001 a je často označován jako poslední pravý španělský surrealista.

Hans Arp, plastika Extremity of a Mythical Wineskin, 1952

Pablo Picasso, Blue Acrobat, 1929

Max Ernst, Chimera, 1928

Andaluský pes

Tento krátký film Luise Buñuela a Salvadora Dalího z roku 1929 na výstavě nemohl chybět. Andaluský pes byl ve své době skandální, ale také průlomový a stal se jedním z nejznámějších manifestů filmového surrealismu. Tvůrci použili metodu podobnou surrealistickému automatickému psaní. Film tvoří rychlý sled obrazů, které neměly mít žádné logické nebo psychologické vysvětlení, ale měly mluvit přímo k naší fantazii a podvědomí. Přiznám se, že jsem se nedostala přes první obraz.

Zastoupení žen ve výstavě

Prostor na výstavě našly i práce několika žen – Remedios Varo, Gala Dalí, Frida Kahlo a na čestném místě byly umístěny i tři obrazy od Toyen.

Toyen, Midnight, the Blazoned Hour, 1961

Toyen

vlastním jménem Marie Čermínová (1902 Praha - 1980 Paříž), patří k nejvýznamnějším představitelům české meziválečné avantgardy i evropského surrealismu.

Toyen, Magnetic Woman, 1934

Svým životem a tvorbou se stala osobností, která překračovala hranice nejen umělecké, ale i společenské. Pseudonym Toyen přijala ve 20. letech minulého století. Nejčastěji je vykládán jako zkratka francouzského citoyen – občan. Jelikož odmítala tradiční genderové role, vystupovala v mužském rodě a zdůrazňovala svou svobodu a nezávislost, traduje se také česká interpretace vzniku její přezdívky jako „TO je ON“. Toyen byla uzavřená a o svém soukromí nemluvila. Za skutečnou výpověď o sobě samé považovala svá díla, v nichž bořila hranice mezi mužským a ženským světem, mezi snem a realitou, mezi erotikou a fantazií. Nikdy je nedoprovázela žádnými vysvětlujícími komentáři. Ponechávala je otevřená interpretaci diváků.

Toyen, Voice of the Forest I, 1934, do Madridu zapůjčila Moravská galerie v Brně

Teď malinko odbočím: ve Valdštejnské jízdárně v Praze uspořádala Národní galerie na přelomu 2021–2022 rozsáhlou mezinárodní výstavu Toyen: Snící rebelka. Pobavil mě na ní jeden postarší žoviální chlapík, který se uprostřed expozice rozvalil na sedačce, a ačkoliv to bylo zakázáno, dlouho a nahlas, aby to nikdo nemohl přeslechnout, telefonoval:

„Já tady teď sedím na výstavě Toyen a kochám se obrazama. Jednou jsem dokonce v Paříži bydlel v jejím bytě. Ona tam umřela. No prostě paráda.“

Odkaz Toyen spočívá v naprosté umělecké svobodě a v odvaze tvořit mimo normy. Umístění jejích obrazů na prestižní madridské výstavě potvrdilo její výjimečnost. A to je opravdu paráda.

Max Ernst v Círculo de Bellas Artes - (5. prosince 2024 až 4. května 2025)

Současně s výstavou Sto let surrealismu probíhala v Madridu také rozsáhlá retrospektiva díla klíčové osobnosti surrealistického hnutí: Maxe Ernsta.

Max Ernst, Bez názvu, frotáž, 1968

Max Ernst – mistr fantazie

Pokud existuje umělec, který zosobňuje surrealistickou hravost a odvahu, je to právě Ernst.

Úspěchy slavil nejen jako malíř, ale také jako sochař, spisovatel a objevitel nových výtvarných technik. Jednou z nich byla frotáž: papír se přiloží na nerovný povrch a přejede tužkou nebo pastelkou. Objeví se otisk reliéfu a tím i nečekané tvary nebo obrazy.

Ernst rád pracoval i s koláží - rozkládal slavné či známé motivy a skládal je znovu a jinak, aby získaly nový význam.

Max Ernst, Přeživší, koláž, 1968

Jeho díla často působí na hraně snu a reality: tělo se mění ve stroj, krajina se otevírá do snového prostoru, věci z učebnic nebo atlasů se stávají součástí bizarních vizí.

Max Ernst, Zahrada osídlená chimérami, olej na plátně, 1936

V madridské expozici bylo představeno více než 300 jeho děl, doplněných nápaditou scénografií a projekcemi filmových fragmentů.

Příběh jedné posedlosti

Mezi nimi se objevil i krátký snímek Henriho Gruela: Histoire d’une obsession (Příběh jedné posedlosti, 1958). Na první pohled se mohlo zdát, že film s Ernstem přímo nesouvisí, ale jeho přítomnost byla v kontextu výstavy velmi důležitá.

Gruel si vzal na mušku jeden z nejslavnějších obrazů – Leonardovu Monu Lisu. Nejprve ji ukazuje tak, jak ji známe, ale pak ji pod rukama hráče na automatu začíná proměňovat. Postupně se objevují svaly a jednotlivé kosti, až se v kostru změní celé tělo, poté Mona Lisa z obrazu mizí docela a zůstává jen prázdná krajina. Film uzavírá záběr na muže sedícího jako Mona Lisa s rukama složenýma v klíně a za ním se objevují ironické nápisy „To be or not to be Monna Lisa“ a „Veni, vidi, Vinci“, které si dělají legraci z výjimečného postavení obrazu.

Sestaveno ze záběrů z filmu Histoire d’une obsession (Příběh jedné posedlosti), 1958

Takový přístup byl Ernstovi blízký. I on rád boural nedotknutelné symboly a přetvářel je v něco nového. Jen místo kamery a střihu používal štětec, nůžky a techniku koláže. Oba tvůrci ale měli stejný cíl: dokázat, že i nejslavnější dílo na světě se může v lidské fantazii rozpadnout, zmizet a posléze znovu narodit.

Surrealismus stále inspiruje

Madridské výstavy ukázaly, že surrealismus ani po více než sto letech neztrácí svou sílu a dokáže oslovit i současného diváka. Především proto, že nás učí dívat se na svět jinýma očima. Učí nás, abychom se nebáli snít a za své sny, fantazie a skryté chiméry se nestyděli.

Koláž z filmu a všechny fotografie Alena Velková, není-li uvedeno jinak

Zdroje:

Trewin Copplestone, Moderní umění, Státní nakladatelství literatury a umění, 1965

Lenka Bydžovská a Karel Srp, Český surrealismus, Galerie hl. m. Prahy, 1996

Andrea Sedláčková, Toyen, první dáma surrealismu, Prostor, 2023

Wikipedia, AI a texty z výstavních expozic z dubna 2025