Třetí dům

Zdraví

Třetí dům

Datum: 27. 9. 2025

Diskuze: 31

Ilustrační foto: Freepik

Píše se rok 1978. „Holky! Chystejte na subklávku, defibrilátor, nějaké nové elektrody, no – však vy víte! Vezou nám pořádný infarkt!“ mobilizuje nás šéflékař JIPky telefonem.

Dělám zde už třetí rok, ale toho vystrašeného rozechvění při novém akutním příjmu se snad nezbavím. Ruce, ty mám naštěstí klidné. To zas ano. Rozvážně chystají na sterilní roušku všechno potřebné. Nic jim nepadá, sterilita zachována. Ale srdíčko. To moje srdíčko zrychluje tep, jako by spěchalo na pomoc tomu nemocnému, co je právě na cestě k nám.

Sjíždíme nákladním výtahem vstříc houkající siréně. JIPku nám pohlídá kolegyně z oddělení, připravená pomoci, bude-li nejhůř. A safra! Nosítka přetékají mohutným, nápadně snědým tělem. Pod metrák to nebude, odhaduji v duchu střízlivě. Tak to si máknem! A ještě nám nakonec vynadá. Kdo má ruce, nohy, pomáhá přeložit toho tělnatého Roma ze sanitního vozíku na resuscitační lůžko. Je utlumený už ze sanitky, a tak je jeho bolestné sténání méně dramatické, než jsme původně očekávali. I kapačku má už připojenou. Ale jen tak běžně – v předloktí. „Jde to mimo,“ všímám si boule u vpichu a upozorňuji šéfa. „Hned se pustíme do té subkláv…“ poslední doktorovo slovo přerušuje náhlé chroptění pacienta! „Odpojte opédéčko! Pryč od lůžka! Výboj!“ Čtyři kilovolty projedou fibrilujícími srdečními komorami, aby jim důrazně připomněly, jak se mají chovat! Avšak první varování zůstává bez odezvy. Až po druhém záškubu mohutného těla naskakuje v jeho srdci toužebně očekávaný sinusový rytmus. Být tu diváci, jistě by nadšeně zatleskali. Nejsme však na divadle.

Sleduji pozorně osciloskop pomalých dějů čili místním slangem řečené ópédéčko. Svítící tečka neúnavně a stále dokola běhá po řádcích a maluje na nich, pokud možno, téměř učebnicovou křivku. Jen sem tam se ještě připlete nějaká ta extrasystola. Přes vzorně zavedenou subklávku – čili vyústění žíly podklíčkové, vstřikuji naordinovanou dávku Heparinu, a pak vlhkou utěrkou otírám krůpějkami potu, teď už snad ne smrtelného, orosené čelo.

„Dě…ku…ji,“ ozve se sotva znatelný namáhavý šepot. „Tak vás tu vítám,“ soukám ze sebe dojatě a zcela bezděčně se na toho člověka, jehož jsem se ještě před chvílí bála, začínám usmívat. A usmívat jsem se na něj už nepřestala, dokud nebyl propuštěn do domácí léčby. Tak příjemného a vtipného pacienta jsme tam snad ještě neměli. Byl sice „jenom“ zedník, ale svou přirozenou inteligencí a velkým smyslem pro humor dokázal natolik zpestřovat naše nelehké služby a povzbuzovat do života i ostatní pacienty, pokud byli při vědomí, až nám přišlo líto chvíle, kdy se jeho čas na JIPce naplnil a dočkal se překladu na standardní oddělení, kterého jsme byli součástí. V té době totiž trvala klidová léčba u infarktu až šest týdnů.

A abych nezapomněla – ten infarkt jej zastihl, sotva dostavěl třetí dům pro své tři syny. Snad se s nimi a s celou svou báječnou rodinou, o které tak rád s láskou vyprávěl, ještě dlouho potěšil.

| Můj příběh | zdraví

Autor: Iva Bendová

Hodnocení článku:

Moje hodnocení:

Pro hodnocení se musíte zaregistrovat nebo přihlásit .

SDÍLET NA FACEBOOK

Zpět do rubriky Zpět na homepage

Váš příspěvek do diskuze:

31 komentářů

Iva Bendová 30.9.2025 12:59

Děkuji i vám - Ali Toll. a Hani R., také všem ostatním, co přečetli/ ba dokonce ťukli na hodnocení :-)

Hana Rypáčková 30.9.2025 10:19

To je dojemné. Je vidět , že tvé vysněné zaměstnání ma velký smysl..Tleskám ..

Alena Tollarová 27.9.2025 22:09

Ivo, při čtení jsem se cítila jako divák a tleskám, až mě dlaně pálí. Zkušeností nemocničních moc nemám, naštěstí. Ale při té jedné dost významné jsem potkala samé skvělé lidičky, kteří mi pomohli vrátit se a postavit znovu na nohy :)

Iva Bendová 27.9.2025 20:18

Jsem dojatá, děkuji ještě jednou za všechny ohlasy.

Marie Měchurová 27.9.2025 19:45

Mám za sebou náročnou operaci v Brně na Žlutém kopci. Potkala jsem tam ty nejlepší doktory a sestřičky. Jezdila jsem tam deset let na kontroly, jejich přístup byl vždy profesionální. Obdivuji je, a vážím si jejich náročné práce. Ivo, i Vy tam patříte.

Jarmila Komberec Jakubcová 27.9.2025 17:53

V únoru jsem byla několik dní po srdečním kolapsu na JIPce v Plzni a musím chválit jak sestřičky tak i lékařský personál. Dneska mám kardiostimulátor a opět se cítím skvěle. Kdo tvrdí, že máme nefunkční zdravotnictví neříká pravdu. Velmi pěkný článek.

Iva Bendová 27.9.2025 17:10

Moc děkuji i dalším čtenářkám :-D

Zuzana Pivcová 27.9.2025 16:19

Některé sestry jsou andělé. Mám v paměti i jednu sestřičku u praktické lékařky v Praze, kam jsem patřila, a ta si mohla klidně vyměnit své místo s doktorkou, za kterou toho většinu dělala.

Blanka Lazarová 27.9.2025 14:59

Ivo, kéž by takových jako ty bylo více. Já po svém zranění pobývala 2 měsíce v doléčovacím zařízení a mám tolik zážitků, že bych mohla napsat knihu. A bohužel nebylo vše tak růžové, jak by mohlo. Je to všechno o lidech. Já zažila oba póly a když jsem odcházela, bylo mi z některých situací fakt dost smutně.