Znám však osobu, které už jenom krůček schází ke stanovení diagnózy - Diogenův syndrom. Jde o poruchu vyznačující se patologickou nepořádností (lidově řečeno - jde o bordeláře),  se sociální izolovaností, neschopností vnímat postoje druhých a nutkavým hromaděním věcí. Ale abychom slavného řeckého filosofa neurazili, je nutné podotknout, že s jeho životními postoji nemá tento syndrom nic společného. Od 70. let 20. století je uznáván ve větší míře jako mediální fenomén populárních médií než coby pojem lékařské literatury. Primární popis tohoto syndromu se teprve koncem 20. století objevuje v geriatrii a psychiatrii.

"To je škoda vyhodit, to by se někdy mohlo hodit!" Kdo tuhle větu nikdy neslyšel? Slýchávám ji doma, vzápětí provedeme kontrolu a věc většinou skončí v koši. Pravda, stalo se, že druhý den bychom ji využili, ale protože jsme naším zásahem její život ukončili, náš problémeček jsme museli vyřešit jinak.

Skutečné, nikoliv vymyšlené, tzv. shromažďovací osobě budu říkat Milan. Když se s ním moje známá Bára seznámila, vypadalo to na normální námluvy lidí staršího středního věku, s podobnými zájmy, dětmi z bývalých vztahů a na úlevu, že nebude žádné - tvoje děti a moje děti bijí naše děti. Nevyzvídala jsem. Po několika týdnech jsem se Báry zeptala, kde Milan žije, jak jeho byt vypadá, a vůbec, jak se jí daří. Trochu váhavě přiznala, že v jeho bytě ještě nebyla, že se scházejí jenom u ní. Prý se mu tam líbí, chodí venčit psa, chutná mu vše, co uvaří. Blížily se letní měsíce, doba, kdy se lidé přesouvají z domovů do jiných krajů za odpočinkem. "Milan má po rodičích chatu u Sázavy, pojedeme se tam podívat, vezmeme si kola, docela se těším, že z Prahy vypadnu," svěřila se Bára.

"Tak zavolej a pošli fotky," vybídla jsem.

Dva dny po Bářině odjezdu se mi ozvala: "To je něco strašnýho, pošlu ti fotky. Barák je na spadnutí, pozemek zarostlý, vokna viděly vodu jen zvenčí, když pršelo, a vevnitř, tam není kam si sednout, kde si lehnout, všude je strašný bordel, na kolo můžu zapomenout," svěřila se kamarádka. Fotky potvrdily její slova. Štosy starých novin a časopisů, kufry přetékající látkami, oblečením, taškami, bedny s krabicemi pracího prášku, úklidových prostředků, kosmetických krémů, vidle, kladiva, talíře, hrnky, obrázky. Vetešníkův sen!

"Jak dlouho tam budeš?" vyzvídala jsem.

"Pokusím se trochu poklidit, abych měla kde spát. Je tu krásné okolí, tak tady pár dní vydržím."

Nevydržela. Po dvou dnech zazvonila u našeho bytu, strhaná, zamračená. Vyprávěla, že kdyby chtěla dát interiér chaty do obyvatelného stavu, strávila by tím týdny. Pod Milanovou taktovkou by se to nepovedlo.

"Všechny věci za mnoho let nahromadili Milanovi rodiče a Milan zdědil jejich geny," zklamaně vyprávěla. "Začínám tušit, proč jsem v jeho bytě ještě nebyla, tam to musí vypadat podobně."

"Myslíš?" zapochybovala jsem.

"Nevím, ale myslím. Nebo tam žije s milenkou, milencem, já už si nejsem jistá ničím." Částečné prozření jí zasadilo pořádnou ránu. Opravdu jen částečné. Za týden už zase s klidem Angličana hovořila o společných chvílích. U ní doma.

Co je vlastně hromadění věcí? Jde o prachobyčejné nepořádnictví, tedy neuklízení používaných věcí? Mnoho lidí to zná, odhozené ponožky, kalhoty, časopisy na židli, binec na pracovním stole, neumyté nádobí. Nebo si shromažďovač svůj příbytek zanáší věcmi ve stylu - to by se někdy mohlo hodit - a dál si jich nevšímá? Je možné, že by lékaři stanovili konkrétní diagnózu? Milanovi? S touto myšlenkou jsem na Báru nehodlala vyrukovat, poslala by mě do háje.

Po pár týdnech se mi Bára ozvala. "Tak jsem konečně byla pozvaná do Milanova bytu," svěřila se. "Měla jsem pravdu, má to v genech. Slavnostně mi ukazoval, co všechno má v zásobě a já nevěřila vlastním očím: kosmetiku, konzervy, nápoje - všechno s dávno prošlou záruční lhůtou. Látkové odstřižky, svetry, třička v zatuchlých skříních, ložní povlečení, pantofle, letní i zimní boty, vše zasmrádlé, ale v jeho očích stále použitelné."

"A ty, jak jsi se k tomu postavila?"

"To hlavní jsem ti neřekla. On mě do bytu vzal proto, abychom se domluvili na sestěhování. Ta drzost! Když jsem ten čurbes viděla, jako dement jsem civěla na oba, na bordel i na Milana, a zmohla se jen na otázku - kam dáme postele?" 

"No, nenapínej mě, kam je dáte?" loudila jsem informaci.

"Zbláznila ses?! Dokud to všechno nevyhází, tak se tam nenastěhuju. Přece se ráno nebudu prodírat starejma výtiskama Květů nebo Zemědělskejch novin. Bála bych se šlápnout na holou zem, nevěřím, že někde vespodu neprovádějí svoje reje různý breberky," dostalo se mi odpovědi.

Z logiky věci jsem vydumala, že když se shromažďovač o nasyslené věci nestará, chátrají nejen ony, ale i jejich majitel. Má to takový člověk v hlavě v pořádku? A Milan? A CO BÁRA?! Měla bych nějak pomoci? Zasáhnout? Nahlásit to na sociálku? - Pitomost, jsou to dospělí lidé, nemohu se mezi ně vměšovat.

Po několika dalších Milanových návštěvách vzaly věci rychlý spád. Bára přišla na návštěvu:

"Tak jsem to skončila."

"Co? S alkoholem těžko, nejsi notorik. Nekouříš, nefetuješ, do práce budeš muset chodit ještě hodně dlouho," dělala jsem nedůvtipnou.

"S Milanem. Je to magor. Představ si, že nejen že nezačal byt vyklízet, začal mi během dne několikrát volat, že je v obchodě a že tam mají slevy na tu nebo onu potravinu. Ale ne jakoukoliv slevu! Buď trvanlivost končila za dva dny, nebo zboží bylo prošlé. Prý kolik má tedy těch sýrů, fazolí, čokolády koupit! Že jsme jen dva, absolutně nevnímal. A když mi začal nosit plata jogurtů, kila zažloutlý a seschlý zeleniny, promáčknutý masový konzervy, nevydržela jsem to a zvýšila hlas. Tedy začala jsem ječet - ven! Odnes si všechen ten sajrajt, tohle přece normální člověk nikdy nebude jíst. A jestli si něco z toho dáš k vobědu, tak se klidně podělej, ale ne v mým bytě."

"A co na to Milan?"

"Tvářil se, že mu ubližuju, že to myslí dobře, že je to vášeň k zabezpeční rodiny, nicméně pochopil, že u mě má utrum. Položil mi na stůl klíče od bytu a odkráčel."

"On měl klíče od tvého bytu, ty od jeho ne?" Zírala jsem na informace.

"Dala jsem mu je, když jsem ještě nevěděla, že potřebuje psychiatra, nebo lépe, hospitalizaci, eventuálně výměnu mozku."

Otevřely jsme si lahvinku dobrého červeného a propíraly podobné exoty včetně rozborů, co s nimi. V průběhu Bářina vyprávění, či spíše zpovědi, jsme si uvědomily, že Milan se ke všem těm věcem tak upnul, že když mu je Bára chtěla vyhodit, začal je silně bránit, někdy tak intenzivně, že raději ustoupila, neboť hrozil závažný konflikt. Možná v těchto momentech si uvědomila, že s tímhle člověkem do další životní etapy raději NE!

Moje známá psycholožka potvrdila naše podezření. Vysvětlila, že pokud se podaří shromažďovače dostat na léčení a příbuzní vyklidí zaneřáděné prostory, po návratu se "křeček" ke své činnosti vrátí a zanedlouho objekt opět zanese dalším haraburdím. Soužití s touto osobu není pro rodinu jednoduché, často značně obtížné zejména proto, že všichni musí myslet na to, aby ihned vyhodili obaly, přečtený tisk, neobklopovali se zbytnými věcmi. S Bárou jsem pochopila, že rozhovor na téma křečkování, shromažďování, syslení je téma velmi závažné a obšírné. V reálu potom i vyčerpávající pro všechny zúčastněné. Bára stačila ze zatěžujícího svazku vycouvat. Vůbec ne sobecky konstatovala, že se zbavila úzkosti, stresu a deprese a že přesvědčit člověka s dospělými dětmi a několika vnoučaty o nutnosti něco se svojí indispozicí dělat, ráda ponechá jiným odvážlivcům. 

 Zdroj: https://cs.wikipedia.org/wiki/Diogen%C5%AFv_syndrom

                                                                 "Sbírka" u jednoho domu v Itálii