Když začala moje o sedm let starší sestra Lenka chodit do tanečních, účastnila jsem se příprav a snila o tom, že budu stejně krásná jako ona.

Maminka Lence šila krásné šaty jako pro princeznu. Sestřička stála na stoličce, maminka kolem ní chodila a měřila jí délku. Móda let šedesátých si žádala šaty s nabíranými sukněmi, živůtek pošitý brilianty, jak jsem si myslela, původem z Jablonce. Ovšem jako třešnička na dortu pak se na hlavě skvěl složitý drdol a v něm taky brilianty. To byla taková krása… Lenka měla postavu jako filmová herečka, dlouhé vlasy barvy lískového oříšku a byla nádherná. Obávala jsem se oprávněně, že jejích kvalit já nikdy nedosáhnu…

Lenka každý týden odplula do tanečních, pak na prodlouženou, pak na ples i s rodiči a já snila v posteli, že za sedm let se i já stanu krásnou princeznou jako moje sestřička.

Za sedm let i mně maminka šila šaty. Se mnou to měla složitější, protože jsem rozhodně neměla postavu filmové herečky; žádný boky, žádný prsa, zato na nose brejle… ty jsem si v tanečních sundávala, i když jsem tím dost riskovala, že se na parketu přerazím.

Taky móda se značně změnila.  Žádné princeznovské šaty s jabloneckými brilianty. Maminka v časopisu Burda vyhledala střih na šaty jednoduché, hladké, jen s knoflíčky odshora dolů. Vlasy jsem měla taky dlouhé, ale stačilo je jenom umýt a nechat rozpuštěné, žádnej drdol. Naštěstí jsem byla v šestnácti rebelka, takže mi ta jednoduchost vyhovovala, sny o princezně odvál čas. Jedinou výhodu od dob tanečních mé sestry jsem spatřovala v dostupnosti punčocháčů. Lenka měla jen dvoje, a ty byly podpultové. Tudíž byla nucena je pořád přepírat a neustále trnula, že si je roztrhne. Já měla punčocháčů víc, uniklé očko mě netrápilo a nemusela jsem ho lakovat bezbarvým lakem, aby dál neutíkalo. Víc punčocháčů na socialistickém trhu byla jedna z mála výhod smutných normalizačních let sedmdesátých.

Taneční začínaly v září zrovna v době bramborových brigád. Neumíte si představit, jakou práci dalo změnit se z ušmudlaných brigádnic v plesové krasavice. Nějak se nám to vždycky povedlo a druhý den po tanečních jsme na poli pilovali kroky a figury, které jsme se naučili.

Taneční, prodloužená, plesy… hezký to bylo. Pak jsme ještě do maturity chodili na plesy na zahájení, bylo nás deset párů a zahajovali jsme valčíkem plesy nejen v mém rodném městě, ale i za humny.

Moje děti opovrhly tanečními. Starší Terezka se dostavila na první hodinu a pak chodila za taneční. Mladší Jakub se odmítl jakkoliv tanečně vzdělat. Naštěstí se obě děti účastnily alespoň svých maturitních plesů a my s nimi.

Nějaké plesy jsem pak během let navštívila, taky pár venkovských zábav. Jenže už tomu něco chybělo; mládí, dychtivost, radost z tance…

FOTO: Z osobního archivu Z. Zajícové