Nezapomenutelná byla naše „latinářka“ z gymnázia a zároveň naše třídní profesorka. Byla milá, hodná, až tak, že jsme si z ní nic nedělali. Kdyby měla dát někomu na vysvědčení „čtyřku“, asi by z toho měla takové výčitky svědomí, že by týden nespala. Takže po třech letech výuky latiny umím jen „Gallia est omnis divisa.in partes tres, quarum unam incolunt Belgae, aliam Aquitani, tertiam qui ipsorum lingua Celtae“. I když nějaké zasuté znalosti možná v hlavě utkvěly, jakmile se ocitnu v Itálii, po půl dni jsem schopná se jakž takž domluvit. Sama od sebe bych sice projev nepřednesla, ale na turistiku to stačí.

Neučitel byl také náš němčinář na základní škole. Také starší pán, německy uměl krásně, ale jeho pedagogické schopnosti na pubertální dítka nestačily. Němčina byla volitelný předmět a vyučovala se v odpoledních hodinách. Asi tak čtvrtou hodinu jsem se předem omlouvala, že bych potřebovala odejít z dvouhodinovky v polovině. Zvědavý kantor se pídil po důvodu, který jsem mu klidně prozradila: Moji rodiče naplánovali návštěvu u příbuzných cca 20 km od Budějovic. Po informaci, kam že to jedeme, se panu učiteli rozzářily oči a zeptal se ke komu. I to jsem prozradila a on doslova zjihl. Protože v té době již dospělý syn oněch příbuzných byl jeho oblíbený a nejlepší žák a kromě toho u nich bydlel v podnájmu. Takže od té doby moje hodiny němčiny vypadaly takto: Jeden týden – omlouvám se, jedeme do oné vsi. Druhý týden – omlouvám se, minule jsem tu nebyla. A tak se to opakovalo celý zbytek školy. Kupodivu jsem měla na vysvědčení pořád dvojku!

A kdybych zapomněla gymnaziální fyzikářku, takto by mě dost mrzelo. Tak nepříjemnou a protivnou a nemožnou kantorku jsem nikdy předtím ani potom nezažila. Přiznávám, že fyzika nepatřila k mým oblíbeným předmětům nikdy, ale „díky“ této kantorce jsem jí nepolíbená a nikdy jsem netoužila po jejím poznání. Nebyla jsem sama, stejný úděl měl i jeden spolužák. V té době se jezdilo vypomáhat našemu průmyslu a zemědělství, takže my jsme tři týdny v září trávili na polích při sklizni brambor. Že by nám to nějak vadilo, to nemůžu tvrdit… Náš třídní učitel, ani ne 30letý tělocvikář s námi samozřejmě jezdil také. Bohužel jako druhý dozor jezdila tato madam středního věku a za každou cenu se snažila … no, zalíbit se mu. Měli jsme z ní legraci a její pokyny a příkazy či zákazy jsme naprosto absolutně ignorovali. Někdy ve třetím ročníku jsme s oním již zmíněným spolužákem opět propadali z fyziky a chystali se k opravným zkouškám. Při doučování nám jiný fyzikář prozradil, proč zrovna nás dva nemá tak ráda. Nesnášela doktory a svojí frustraci si vylévala na jejich dětech… Dobře to dopadlo, členové komise to všechno věděli a nenechali nás propadnout!

Pravým opakem těchto tzv. učitelů byla naše angličtinářka na gymnáziu. Milovala nejen angličtinu, ale vše anglické. Byla sice velmi náročná, přísná, ale spravedlivá. Co dodnes umím z angličtiny, umím od ní. Pár let po absolutoriu jsem se vdala a narodil se syn. Šla jsem s kočárkem a náhodně jsme se potkaly. Zdvořile jsem jí pozdravila a ona se hned hrnula ke kočárku s dotazem, jak se dítko jmenuje. Představila jsem ho: „Jakub“. A její reakce mě tzv. dostala: „ O, James!“Paní profesorko Formanová, doufám, že jste v nebi!