Říká se, že darovat přináší větší uspokojení než dary přijímat. Ne každý s tím souhlasí. Někdo je od malička založen tak, že má větší potřebu pomáhat jiným, zajímat se o svět okolo, snažit se být prospěšný. Někdo se naopak více zaměřuje sám na sebe, necítí se být součástí celku, dbá především o své blaho. Ani jednu formu přístupu k životu není dobré přehánět, sobečtí lidé jsou stejně nesnesitelní jako ti, kteří neustále poskytují nevyžádanou pomoc, o kterou nikdo nestojí.

Nicméně, komu se podaří najít zlatý střed a přiklonit se od něj trochu víc k pocitu užitečnosti, má vysoký předpoklad, že život prožije v pohodě, v optimismu.

„Proběhlo několik výzkumů, které se snažily odpovědět na otázku, proč se v některých oblastech lidé dožívají výrazně vyššího věku než je průměr a navíc ve velmi dobré kondici. Cílem bylo zjistit, jaký tito lidé mají smysl života. Většinou svůj životní styl popisovali jako velmi prostý – ráno vstanou, večer si jdou lehnout, ale mezitím vědí, proč žijí. Mají pocit užitečnosti. Dělají věci, které považují za důležité,“ říká lékař Tomáš Šebek.

Sedmašedesátiletá Marta ovdověla rok předtím, než měla odejít do penze. Těšili se s manželem, že si užijí chaty v Beskydech, že ji zrenovují, vybudují novou zahradu. „Najednou jsem tam byla sama, za mnou byl život, který se nevrátí, přede mnou život nový o samotě, v prázdnotě. Ani se mi nechtělo do penze, na kterou jsem se původně těšila, protože jsem se bála, že dny volna teď nezvládnu, že když nebudu muset pracovat, bude mi manžel chybět ještě víc,“ vypráví. Požádala v práci, aby mohla ještě zůstat, ale nebyl o ni zájem. Půl rok pak doma v podstatě proplakala.

„S kamarádkou jsme se dohodly, že to takto dál nejde. Její dcera pracuje v domově seniorů, tak mi tam zařídila dobrovolnickou práci. Mají tam málo personálu, takže s klienty nemá kdo jezdit k lékařům, do nemocnic. Mnozí jsou odkázáni na pomoc jiných, nemohou jet sami jen s osazenstvem sanitky, sedět pak sami v čekárnách. Potřebují asistenci, mnozí jsou křehcí, bezradní. Doprovázím i tři paní, které jsou nevidomé,“ říká Marta.

Slýchá věty: Co bych si bez vás počal? Moc vám děkuji. Mám ve vás oporu, děkuji… Děkují jí lidé, které doprovází, i vedení domova seniorů, kterému tím velmi ulehčuje práci. Nic za to nemá. Jen drobné pozornosti jako jsou čokolády, káva a podobně. „Vždycky mám ale zásadu, že si tu kávu vypijeme s klienty společně, že si popovídáme,“ dodává.

Někdy od známých dostává otázku, proč to dělá? Proč věnuje svůj čas činnosti, za kterou nic nedostává. Odpovídá, že má pocit, že je potřebná, užitečná, že její život má ještě smysl.

„Došlo mi, že to, že někomu pomáhám, je pro mě důležité. Pomáhám tím totiž především sama sobě. Získala jsem tak sebedůvěru, přestala jsem se litovat,“ říká.

Odborníci zabývající se problematikou související s dlouhověkostí a stárnutím populace se shodují, že pocit užitečnosti a schopnost budovat si vztahy, jsou nejdůležitějším faktorem ovlivňujícím, jestli člověk stárne s optimismem nebo s pesimismem.

„Vztahy s nejbližšími a s přáteli jsou to nejdůležitější, co v životě máme. Až šedesát procent hovorů, které k nám na linku přicházejí, se týká tématu osamělosti, pocitu zbytečnosti,“ říká psycholožka Klára Gramppová, která poslouchá vyprávění a stesky lidí obracejících se na Linku seniorů společnosti Elpida.

Existuje pojem sociální výměna. Tak psychologové nazývají jev, kdy někdo někomu pomáhá a sám přitom cítí pocit uspokojení. Je jedno, jestli jde o dar finanční nebo někomu věnuje svůj čas, prostě má pocit, jako by udělal něco pro sebe. Posiluje tím své duševní zdraví a to, jak je známo, velmi úzce souvisí se zdravím fyzickým. Na toto téma probíhají seriózní vědecké výzkumy a z nich opravdu vyplývá, že lidé obětaví a schopni pomoci jiným, se těší lepšímu zdraví.

„Většina lidí netuší, jak moc taková pomoc druhým ovlivňuje jejich vlastní život,“ uvedl Frank Martela působící na Univerzitě v Helsinkách, který na toto téma psal článek pro časopis Scientific American. Zmínil v něm výzkum, kdy skupina seniorů s vysokým tlakem v rámci pokusu dostávala peníze. Polovina z nich je měla použít pro sebe, polovina se měla rozhodnout, jakou formou díky nim pomůže někomu jinému. Experiment trval delší dobu. Lidé, kteří se po čase naučili přemýšlet, co dobrého díky finančním obnosům mohou udělat, měli postupně nižší krevní tlak a celkově se zlepšila jejich kondice. Vědci tvrdí, že efekt byl podobný, jako kdyby začali ve stejnou dobu cvičit. Může se to zdát jako bizarní experiment, nicméně na podobném principu fungovali lidé odedávna.

„Jak je možné, že jste v tak dobré kondici?“ ptají se často lidé velmi starých seniorů žijících na horách či na vesnicích.

Odpovědi bývají podobné: „Nemůžu ulehnout. Musím nakrmit slepice. A dát králíkům. A musím zajít do vsi pro maso pro psa….“

Často se jedná o lidi, kteří mají povinnosti, ať už jde o péči o domácí zvířata nebo o hospodářství nebo se o někoho starají, někomu pomáhají. Pocit, že je někdo potřebuje, že pro někoho dělají něco dobrého, jim dodává elán a snahu nepodléhat nemocem, chmurám, pochybnostem.

Ne nadarmo kdysi staré babičky říkávaly: „Co byste si beze mě počali?“ A je v podstatě jedno, jestli to říkaly vnoučatům nebo slepicím. Podstatné je, že měly pocit, že na světě jsou užitečné, že mají ještě pořád nějaké úkoly.