Říkali, že nahoře nad náma to jiskřilo na louce na sloupě, takže asi zase odešel nějaký izolátor. V létě koncem srpna tam kvůli tomu dokonce hořela suchá tráva.

A proud nešel a nešel. Seděli jsme doma při svíčkách, dědeček odešel do postele, elektrický sporák, mikrovlnka nebo varná konvice měly volno, a tak jsem uvařila mléko v plecháčku na kachlových kamnech a udělala Péťovi k jeho oblíbeným vanilkovým rohlíčkům kakao. A jelikož proud stále nešel, upekla jsem v troubě k večeři pizzu a sobě si na kamnech uvařila těstoviny.

Já teda nevím, proč mi to došlo až teď, na "stará kolena", když uvařit "nudle s ořechy" mi radila už před víc jak čtyřiceti lety stará Čapková, když jsem pracovala v jednom z našich tehdejších podniků zahraničního obchodu. Radila mi to vždycky, když jsem před odchodem z práce pronesla, že nevím co dát doma k večeři, a mně tehdy ani náhodou nenapadlo, něco takového rodině k večeři předložit. Teď to miluju, je to rychlovka a vážně moc velká dobrota. Že by to bylo tím, že tohle jídlo není potřeba kousat a v téhle podobě představuje jediný způsob, jak dokážu jíst ořechy? Prosté těstoviny posypané místo máku mletými ořechy s cukrem a polité rozpuštěným máslem... Dědeček by to nejedl, ale já a syn se po nich můžeme utlouct.

Nevím proč, ale na paní Čapkovou a její vyprávění si poslední dobou vzpomínám dost často a usoudila jsem, že toho od ní vím tolik, že by to mohlo vydat i na samostatný článek. Její "moudra" která mě, tehdy ještě docela mladou holku, moc nezajímala, se mi ale díky její úmornosti a úpornosti stejně do hlavy dostala a teď se mi to vrací a já poznávám tu skutečnou moudrost stáří i s její pošetilostí a omyly.

Ona byla taková ta klasická "stará panna", celý život žila s rodiči a milovala svého šéfa... U nás v práci jsem jí zažila už jako důchodkyni na brigádě. Bylo jí tehdy 66 a byla tedy mladší, než jsem já dnes. Za války, aby jako ostatní z ročníku 21 nemusela do Reichu, pracovala jako sekretářka ve Vysočanech v ČKD, které spadalo pod válečný průmysl. A ačkoliv o téhle své práci, kupodivu, na rozdíl od jiných svých životních zážitků, nic nevyprávěla, vážně si myslím, že už i tam svého šéfa milovala, stejně jako o čtyřicet let později i našeho vedoucího na dopravě v PZO. Byla to sice babča, malá a kulatá, ale Agátu Christie četla v originále, němčinu uměla ještě od Hitlera taky dokonale a s francouzštinou, španělštinou a italštinou si taky poradila. Znalosti všeho, co se týkalo druhů materiálů, se kterými se na zahraničních trzích obchodovalo a dopravy - námořní, říční, silniční a železniční včetně jejich pojištění, měla za léta skutečně rozsáhlé a dalo by se říct, že "v malíku" . Vůbec nechápala, že nás ve škole nenaučili dodací podmínky dle Incoterms a že tedy opravdu nevím, kdy přechází dle sjednaného kontraktu riziko z prodávajícího na kupujícího, kdy kontrakt předepisuje sjednat pojištění a nebo jaké doklady je třeba předložit bance, aby mohla zboží dle podmínek akreditivu proplatit. Že bych na to zrovna chyběla? No nevím, ona měla vystudovanou prvorepublikovou obchodní akademii a my, mladé holčiny, jenom ekonomku.

Jedné památné větě, kterou jsem já, tehdy úplně nechápající, jak ta bába něco takového vůbec může vyslovit, sdělila doma manželovi a synovi, se u nás smějeme ještě dnes. Se zasněným pohledem do dálky totiž paní Čapková jednou prohlásila: " Jó za protektorátu, to byl všude pořádek, a ty krásné filmy, co v kinech promítali s Marikou Rökk!" Já tehdy jenom polkla a nezmohla se ani na slovo. No já v té době nežila, věděla jsem tedy jenom to, co nám říkali ve škole, ale ani naši, nebo manželovy rodiče na to takové vzpomínky jako paní Čapková rozhodně neměli. Zajímavé ale je, že ta paní Čapkovou "obdivovaná hérečka" maďarského původu, o které jsem se dočetla, že byla, stejně jako Lída Baarová, milenkou ministra propagandy Josepha Goebbelse, byla současně i sovětskou špiónkou a předala prý Sovětům například plány na operaci Barbarossa nebo strategii bitvy u Kurska...

Paní Čapková byla velice svérázná, ale v každém případě i vzdělaná a moudrá osoba a v kontrastu k tomu bylo roztomilé jí pozorovat vždycky, když k nám do kanceláře zašel šéf. Ta stará paní se rozzářila a bylo to jako ve staré škole, kdy si děti naschvál podráží nohy, kluci máčí holkám copy do kalamáře a vysypávají jim aktovku aby jim dokázali, že je milujou a holky se stydí a červenají. A ona vždycky něco pronesla, hlavně když se pan vedoucí vracel z oběda a šel si k nám pro klíč od své kanceláře, který si k nám před obědem odložil. Takže zaznělo třeba: "Milane, ty sis zase pokecal kravatu omáčkou, počkej já ti to vyčistím..." A my s holkama se mohly udusit utajovaným smíchem.

Pan šéf, jako spousta dalších zaměstnanců PZO, pocházel z nějaké buržoazní rodiny a firma využívala jeho znalostí jazyků a vzdělání, ovšem bez častých výjezdů do zahraničí. Na to byli jiní, prověření. Dovedla jsem si ho úplně barvitě představit, jak v mládí, floutek jeden, nenápadně oplácával mladičkou služebnou, když jim u velkého oválného stolu s naškrobeným bílým, vyšívaným ubrusem nalévala knedlíčkovou polévku z porcelánové mísy... Ale i v důchodovém věku to byl fešák, to jo. No ono to chlapům v kvádru vždycky slušelo, pánský, dobře padnoucí oblek dělá divy i dnes.

Od paní Čapkové mám i recept na "pravý anglický koláč", tedy "the real english apple pie" a taky vzpomínku na to, co prohlásila k tomu celodennímu anglickému pití černého čaje s mlékem. Její teorie byla, že kdyby si Angláni po ránu nedali na lačno pomerančový džus a do čaje mléko, tak by se vůbec nemohli vykadit, protože je přece všeobecně známo, že černý čaj "staví"... Památné bylo taky její vyjádření k tomu, kdy se dáma přestane malovat a začne nosit kalhotky s nohavičkou. No to prý člověku dojde samo, že už na to nastal čas, ne? S holkama jsme se tomu často, když jsme se před odchodem domů malovaly, smály. 

Taky teorii o tom, že se labutě nemají krmit pečivem, protože jsou spíš masožravé než všežravé, mám od ní. Vyprávěla, že labutě dříve spolu s husami na zimu odlétaly a na Vltavě začaly přezimovat až tehdy, když se řeka díky přehradám začala oteplovat a přestala zamrzat. A lidé je chodili na nábřeží krmit a ona si vzpomínala, že když byla malá holka, prodával se na nábřeží tzv. výrobní salám a tím se labutě krmily. Občas jsem se nemohla zbavit dojmu, že pamatuje i dobu, kdy se z hnědého tvořilo černé uhlí...

S rodiči bydlela někde na rozhraní Pankráce a Podolí a dolů k Vltavě prý chodili s tatínkem do loděnice nakupovat jablka, která se tam přes zimu skladovala na šífech, pod čarou ponoru, protože tam prý byla pro udržení jejich kvality ideální teplota a vlhkost. A když v zimě napadl sníh, odvážel se do Vltavy a třeba zedníci, kteří přes zimu na stavbách neměli práci, se na to těšili, že si aspoň nějakou korunu vydělají. No holt jiná doba... Dneska by se do toho ti dnešní nezaměstnaní asi moc nehrnuli.

Tak o tomhle všem jsem si tiše přemýšlela při světle svíček a čekala jsem, kdy nám vedení opraví a proud zase pustí. Ale elektřina pořád nešla a nešla... Nakonec jsem se šla já, chvíli před jedenáctou, projít, abych se podívala, jestli na louce na sloupu něco dělají, no a nikoho jsem tam neviděla. Ale musím uznat, že lidové pranostiky nejsou jenom nějaké výmysly, ale jsou to skutečně léty prokázané znalosti přírody. Konkrétně teď myslím rčení o tom, že: "Lucie noci upije, ale dne nepřidá." Přestože pršelo a světla nikde široko daleko nesvítila, bez proudu bylo vše od nás až do Úštěka a možná i dál, nebyla vůbec taková ta černá tma jako doposud, ale jenom jakési tmavošedo. Prostě té tmy svatá Lucie, v pátek třináctého, trochu upila, asi aby dobře viděla, když pak s husí peroutkou v ruce vyrazila s družinou dalších "lucek" na kontrolu toho, jak mají hospodyně před svátky uklizeno. No u nás nebyla, ale myslím, že bych snad prošla :-). A co vy?