Ten rohový jednoposchoďový činžák s červenohnědou omítkou a ornamenty na římsách stál na klidném předměstí Českých Budějovic. Navzdory předjaří válečného roku 1945 v něm vládla mírumilovná atmosféra.
Jeho obyvatelé tu žili v družné pospolitosti už léta, děti si společně hrávaly u nedalekého potoka, ženy se jim snažily vytvořit láskyplný domov a měly v úctě své otce a muže. Ti se pozdě odpoledne vracívali z práce a pod hruškou na dvoře společně řešili problémy světové i domácí politiky.
Jinak tomu nemělo být ani onoho chladného březnového dne. Paní Janouchová z prvního patra se hned po ránu potkala u společného vodovodu s paní domácí.
„Dobré ráno, paní Janouchová. Vy už vaříte? To jste ale čiperka,“ volala zvesela paní domácí vracející se z prádelny.
„Ale to víte, budu péct tu nešťastnou husu,“ odvětila s konvicí v ruce ustaraná paní Janouchová.
„Pročpak nešťastnou, vždyť jste se tak těšila, až půjde na pekáč. Tolik jste si s ní dala práce,“ vzhlédla překvapeně paní domácí.
„Přišlo vám mi to včera tak nějak líto. Tak oddaně na mě, chudinka, koukala, než jí ten můj podřízl. Nejdřív se rozbrečela naše Božena a při kuchání už jsme brečely obě. Kdepak, ani kousek bych pozřít nedokázala. A co si myslíte? Náš táta se jenom smál a říkal, že ji tedy klidně sní sám, alespoň že mu neubude. Máme prý na něj počkat, dneska má ranní šichtu.“ vysvětlovala paní Janouchová o svém manželovi, veselém nádražákovi v nejlepších letech.
Paní domácí se chápavě zasmála. „Já udělám dneska jen koprovou, mám v neckách namočené prádlo, tak aby to bylo rychle. A abych nezapomněla, stavte se večer, paní Janouchová, obrátila jsem vám ten jarní kabát, tak si ho zkusíte.“
„No to jste moc hodná. Mám pro vás připravené zbylé lístky pro těžce pracující. My máme dost a vaše dvojčata rostou jako z vody,“ nabídla paní Janouchová a už spěchala do schodů s těžkou konví.
Dopoledne uteklo jako voda. Domem se z prádelny ve sklepě nesl zpěv paní domácí a shora se linula vůně dopékající se husy. Děti už byly doma ze školy a trousily se po dvoře, v kuchyni dojídal oběd pan domácí, který koprovku k smrti nerad. Náhle vzduch rozřízl ječivý kolísavý tón sirény.
„Nálet? Teď, v poledne?“ rozčilují se svorně všichni v domě, ale poslušně scházejí do sklepa, vždyť je to jen na chvíli. Nebezpečí bude zakrátko zase odvoláno, tak jako vždycky. Místo očekávaného konce poplachu se ale začíná hrozivě otřásat země.
„Bombardují továrnu ve Vrátě, vyrábí tam přece panzerfausty,“ odhaduje znalecky pan Žaloudek ze zadního bytu, který je topičem na mašině a už řadu týdnů předpovídá pád velkoněmecké říše.
„Do léta je po všem, pane domácí, dejte na mě, s Němcem je konec,“ dodává ještě bojovně.
„Kdepak, to jde od nádraží,“ říká tiše pan domácí.
„Od nádraží? A náš táta už měl být dávno doma. Aby se mu tak něco stalo,“ zbledne paní Janouchová a podívá se na dospívající Boženku, která se krčí v rohu spolu s dětmi domácích a Žaloudkovic pětiletou Zdeničkou.
„Nestrašte, paní Janouchová, určitě už je na cestě domů a schoval se do krytu někde ve městě,“ uklidňuje jí rozhodným hlasem paní domácí.
Na potvrzení jejích slov se ozývá tón sirény, znamenající konec nebezpečí.
Všichni vychází opatrně ze sklepa na dvůr. Všude víří oblaka prachu a štiplavého kouře. Již není pochyb, nad městem směrem od asi kilometr vzdáleného nádraží stoupá k nebi sloup temného dýmu.
„Tati, my se tam jdeme podívat. Můžeme?“ hýří nadšením ani ne patnáctiletý Jirka domácích.
„Nikam teď nechoďte, děti, tlaková vlna rozbila okna na půdě. Pomozte mamince s úklidem,“ odvětil pan domácí, který má u svých potomků autoritu i bez zvyšování hlasu.
Jen malé Zdeničce se podařilo proklouznout ve zmatku na ulici. Ví, že sama nesmí dál než k lávce přes potok. A ani nemá žádný výlet v úmyslu. Ti pobíhající lidé stále ukazující k městu ji trochu děsí.
„Zdeničko, jste všichni v pořádku?“ ptá se jí náhle zaprášený vysoký muž v nádražácké uniformě, který vypadá jako hodný pan Janouch, co s nimi bydlí na patře.
„Jsme, schovali jsme se přece do sklepa.“ odpovídá hrdě.
„Tak to jsem rád,“ říká pan Janouch a pohladí ji s úlevou po vlasech.
„Poslouchej, Zdeničko.“ dřepl si k ní, aby mu dobře rozuměla.
„Nemám už čas jít domů, víš? Musím se vrátit rychle do práce. Vezmi si tady mojí čepici a dej ji paní Janouchové. Vyřiď jí, že přijdu hned, jak to jen půjde. Rozuměla jsi mi?"
„Dobře, všechno to tetě povím,“ poskočila Zdenička a rozběhla se s důležitým posláním k domovním dveřím.
Paní Janouchová stála v otevřeném okně bytu a nemohla odtrhnout oči od zářící oblohy nad městem. V tom u ní stála zadýchaná Zdenička, zvyklá k Janouchům i ke všem ostatním v domě chodit jako domů.
„Teto, teto, tady vám posílají čepici pana Janoucha, podívejte. Nic jiného po něm nezbylo,“ pronesla dramaticky Zdenička.
Paní Janouchová se zakymácela a zalapala po dechu, vytrhla jí zaprášenou a natrženou čepici z ruky. Řítila se po schodech dolů k domácím.
„Zůstal tam, zabilo ho to, už se mi nevrátí,“ stačila říct a svezla se na podlahu u plotny.
"Zůstaň s ní, Mařenko," řekl pan domácí své ženě poté, co uložili pomalu se probírající paní Janouchovou na kanape v kuchyni.
"Zajedu radši do Rožnova pro Vlastu a Václava, měli by tu teď být s ní. A zkusím se pozeptat na nádraží. Nějak se mi to nezdá," vyjádřil pochyby pan domácí. Sedl na kolo a odjel do nedalekého Rožnova pro Janouchovic nejstarší, již provdanou, dceru.
"Tu máte, paní Janouchová, napijte se vody a klidně ležte," snaží se paní domácí o uklidňující tón.
"Kde je naše Boženka?" ptá se plačící paní Janouchová.
"Všechny děti jsou nahoře u Žaloudků, aby nepřekážely. Naše Máňa jim čte Káju Maříka. Nebojte se, Boženka je tam s nimi."
"Ani jsem se s tátou ráno nerozloučila. Pořád si mě dobíral skrz tu husu a já se na něj zlobila, paní domácí. Teď už ho chudáka nikdy neuvidím."
Již se pomalu stmívalo, když se vrátil domů pan domácí v doprovodu Vlasty a jejího manžela Václava. V domě panovalo nebývalé ticho. Všichni dospělí se sešli u domácích v přízemí.
"Tak k nádraží mě nepustili vůbec, jsou tam prý ještě nevybuchlé bomby. Všude jsou zátarasy. Z budovy zbyla jen polovina a seřaďovací nádraží to vzalo celé. Nebylo by to snad tak hrozné, kdyby tam nestály dva plně naložené muniční vlaky," líčí smutné novinky pan domácí.
"Tchán bývá často v tom strážním domku skoro až v Mladém. Tam jste asi nedošel, že ne?" ptá se mladý Václav a pevně sevřel Vlastinu ruku.
"Kdepak. Je tam všude hrozný zmatek. Snažil jsem se najít někoho, kdo by o panu Janouchovi věděl, ale nikdo nic neví a poslali mě pryč," dodává bezradně pan domácí a starostlivě hledí na paní Janouchovou.
Zašpiněný a utahaný pan Janouch se mezitím pomalu vracel domů. Nikým nezpozorován přešel úzkou lávku přes potok, zahnul okolo obecního domu do ulice a vešel do domu. Vystoupal do prvního patra a než zašel do bytu, stačil si všimnout dětských hlasů z vedlejšího bytu. Svlékl zaprášený kabát, omyl se spěšně ve studené vodě a s úlevou dosedl na kanape.
"Kde jste všichni? Táta je doma. A co to tady tak voní?" zahlaholil na celý byt. Odpověď žádná. Pootevřel tedy vychladlou troubu a vyndal pekáč s nedotčenou vypečenou husou.
"Jen počkejte. Nic vám nenechám," popadl pekáč a tiše, aby ho od Žaloudků neslyšeli, sešel k domácím za dveře. Jednou rukou opatrně zaklepal.
"Dobrý večer, pane domácí. Doufám, že jste ještě nevečeřel," zahlaholil dříve než překročil práh bytu.
Místo přívětivé odpovědi se ozvaly dvě rány zároveň. To paní domácí upustila konvici s meltou, kterou nesla na stůl, a paní Janouchová převrátila s výkřikem židli, na které dosud zkroušeně seděla.
"Tatínku, vy žijete!" zmohl se jako první Václav.
"Proboha, táto, kde jsi byl?" dodala již racionálně Vlasta.
"Jé, děti, vy jste přišly na návštěvu. Maminka vás pozvala na husu, že je to tak," radoval se pan Janouch a předal pekáč do rukou pana domácího.
Objal pevně svou, stále ještě vylekanou, ženu.
"A co ty, maminko, ještě se na mě zlobíš? Vždyť já to ráno tak nemyslel," řekl jí smířlivě.
Paní Janouchová jen přikývla a s výmluvným pohledem určeným jen paní domácí si hluboce oddychla a rozhodila ruce.
"Tak to bychom měli," zamnula si ruce paní domácí a zasunula pekáč s husou do trouby.
"Kde jsou děti? Večeře je už na stole, všichni sem," zavelel ke stolu pan domácí.
Ten večer se v oknech tohoto idylického domu svítilo dlouho do noci. Husí stehno s chutí snědla i paní Janouchová. Na své si přišla i malá Zdenička obírající kostičky na klíně dobráckého pana Janoucha, kam se uchýlila po té, co dostala vyhubováno úplně od všech.
Pošlete odkaz na tento článek
Když jsem někdy po skupině neměla spoj k nám na vesnici,…
Honza byl velký kamarád mého táty. Potkali se v Klubu českých…
Na začátek článku se dávají co nejkrásnější fotky. Takovou nemám –…
Ukázkový úvodní text článku
Pamatujete si na tramvaje našeho dětství? Dnes už jsou umístěny v…
Je konec prosince 1944. Sníh pokrývá zem jako těžká přikrývka a…
Každý se s ním někdy setkal. Nebo skoro každý, abych…
Já nechápu, proč lidi odsuzují tu nádhernou dobu mého dětství a…
Celé dva měsíce, to zní jako věčnost. Koupání, výlety na kole,…
Psal se rok 1969, akorát jsem vyšla 5. třídu a čekala mě změna, na…
Ráno na chatě se probudilo do jasného a slunečného dne.…
Můj tatínek na záchod nechodil jinam než domů a pokud to ráno před…
Volné chvíle jsme s manželem trávili na Brněnské, tedy…
Moje povolání je zdravotní sestra. Dne 20. srpna 1968 jsem…
V těchto dnech nám masmédia připomínají události ze srpna…
Ony už to vlastně nebyly prázdniny, byla to naše první dovolená.…
Po maturitě jsem nastoupila do kanceláře. Byla to moje první…
Bylo to v létě, o prázdninách, na Moravě v Ketkovicích, někdy z…
Pro neznalé, tehdy za hluboké totality to byla Cestovní Kancelář…
Ukázkový úvodní text článku
Tak jsem se opět na chvíli vrátil ke známému dotazníku…
Na svoji první, a zároveň největší, životní křižovatku jsem…
Maličká a miloučká vesnička na Drahanské vrchovině schovaná v…
Vznášet se ve vzduchu byl odvěký sen pozemšťanů. Zkoušeli to mnozí…
Ve vyprávění píši druhou vzpomínku na návštěvu maličké vesničky…
Pátek, sedm hodin, dvacet šest minut: Modro, slunečno, nablito.…
Narodil jsem se po dvou sestrách rodičům, kteří měli na náměstí…
Uprostřed svaťáku se kamarádi setkali, potřebovali se ubezpečit,…
"Koukej sekat latinu, nebo uvidíš," vyprovázela mě maminka do…
Koho se lidé nejvíc bojí? No přece zubaře. I nejmužnější…
Bylo mi 18 let a zamilovala jsem se. Byli jsme stejně staří,…
V neděli v pět přivezl syn z Ústí vnuka Péťu, je prý nemocný a…
Jedna z výhod vyššího věku je to, že přestáváte být hlavním…
Jo, to byly časy… byli jsme oba mladí, já i Karel. On měl už svou…
Určitě jste taky nějaké potkali, jsou mezi námi a není dílem…
Můj tatínek strašně rád používal neotřelá slova. Jak jsem později…
Určitě souhlasně přikyvujete, když si u rádia s Karlem Gottem…
Když vzpomenu na své taneční v roce 1961 až 1962, vybaví se mi…
V době, ve které se odehrál tento příběh, byla v okolí mého…
Je dnes hodně nevlídně, a tak velmi ráda usedám k počítači, abych…
Jak začít na novém blogu, když jsem tady taky nová? Vzpomínky a…
Bydlení na venkově, byť za humny naší matičky Prahy, mělo svá…
„Na štíru s paragrafy“ byl za socialismu pravidelný sloupek v…
Mládí je úžasné období. Bylo mi právě 16 a půl roku a moc jsem se…
Ani nevím, jak tě nazvat. Vždyť jsem neměla pro tebe jméno. Bylo…
Život se se mnou vážně nemazlil. Bylo to dost hrozné od samého…
Už dávno všichni víme, že rosomák není pták. Olympik kdysi…
V posledních týdnech jsem byla několikrát postavena před otázku,…
Byl krásný jarní den, celá, celičká příroda se začínala probouzet…
Za vlády jedné strany jsem měla s policajty jen samé neblahé…
„Čas strávený ve škole, byl pro mě čas ztracený a promrhaný. Byl…
Nejlepší velikonoce jsem kdysi prožívala v Mexiku. Neboť není…
Eliška stojí u okna a vzpomíná... Venku prší, houstne soumrak, za…
Naše maminka nám často vyprávěla, jak jako malá jezdívala do…
Narodila jsem se v posledních měsících války, v tehdy…
Máj je memoár z mé prvotiny Láska podle Párala, která vyšla…
Někdo klepe. Odkládám sklíčko s nachystanou a ještě…
Tyhle prázdniny si užiju. Tyhle prázdniny budou jiný. V …
Pardubice 1975. Husáka zvolili prezidentem a my maturujeme. V …
Věřím na předurčení člověka místem, kde se narodil a vyrostl. Jiní…
Protože jsem se narodila jako holka, což táta fakt nečekal. A tak…
Dvakrát nadšená jsem z nich tedy nebyla, přesouvali se pomalu…
Jako děti - já, můj brácha a ségra, jsme s rodiči každý rok…
V televizi nejde momentálně nic zajímavého, politické zprávy…
Tento příběh mi vyprávěl můj manžel a natolik mě pobavil, že jej…
Malovat pozadí je totiž zodpovědná a důležitá práce, která si žádá…
„Jednoho dne poštou ranní, růžové mi přišlo psaní.“ No, tak to…
Budu vám vyprávět příběh, který se stal před patnácti lety. A…
Ten dům stojí v Husově ulici, kousek pod náměstím a dnes vypadá…
Ten kompost tam byl snad odnepaměti. V rohu zahrady ho…
„Jak jde kroj, tak se stroj“, říkávala moje máti, když jsem se v…
Někdy se zdá, že jsme na světě jen chvíli a někdy zase, že čas se…
Blízkých lidí, kteří v různých fázích času můj život…
Kameny, o nichž bude řeč, nebyly samozřejmě ledajaké. Byly velké,…
Rodiče zastávali názor, že s čím mě seznámí oni, tak nebudu…
BORO je zkratka, která se používala za socíku v armádě. Znamená…
Prázdninové měsíce potvrzují teorii o relativitě času. Vždy…
Pánové, obdivujete rádi ladné a okulibé ženské tvary? Dámy, nosíte…
Když pozoruji své vnuky, ty do 13 let, tak si říkám, co všechno…
Kdysi byl hodně oblíbený vtip o silně agresivním středně velkém…
JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno portál i60 nabízí.
Chcete na portál i60 přispívat vlastními články, povídat si na chatu, najít nové přátele či partnera v Seznamce?
Aktuální anketa
-
Rozhodování mi nečiní problém, rozhoduji se rychle a většinou správně
1800
20 %
-
Většinou dám na svou intuici, a nějak to dopadne
1749
20 %
-
Nevím, nepřemýšlel(a) jsem o tom
1678
19 %
-
Rozhodování pro mě není snadné, trvá mi déle, než se rozhodnu
1818
20 %
-
Je to pro mě velký problém, rozhoduji se dlouho a ne vždy správně
1852
21 %