Když se nedávno do jedné beskydské chatové osady přistěhoval nový manželský pár, sousedé se divili. Muž a žena ve věku plus minus kolem šedesátky začali obcházet osazenstvo okolních chat. Zaklepali, představili se, pozvali dotyčné na kávu, na dortík, na víno. Někteří přišli, někteří ne. Ale hodně s o tom mluvilo.

Jsou nějak moc přátelští, kdo ví co z nich ještě vyleze.

Nejsou trošku vlezlí?

Myslejí to asi dobře, ale my rozhodně nemáme náladu se hned družit s cizími lidmi.

Je to slušnost, když teď budeme sousedé.

No počkej, beztak to nedělají nezištně a za chvíli budou chtít něco půjčit, s něčím pomoct.

Jsou divní, takoví moc přátelští, pozor na ně.

Ano, takové věty zněly mezi jejich novými sousedy.

Jenže dotyčná žena své přátelské chování popisuje celkem jasně: „Prodali jsme byt a rozhodli se a penzi nastěhovat do hor. Tím jsme přišli o to málo kamarádů, které máme. Občas sice přijedou, ale mají to daleko, tak je mi jasné, že se budeme časem cítit osamělí. Proto jsme se rozhodli, že nebudeme žít uzavřeně. Chceme se seznamovat, pořádat grilovačky, prostě zkusíme, jestli nám do života nevstoupí lidé, se kterými se můžeme stát kamarády. Nějakou dobu jsme žili v Itálii a tam bylo zcela běžné, že když se někdo přistěhoval, šel se ihned seznamovat.“

Ano, kdyby žila v jiné zemi, byl by její seznamovací rituál s novými sousedy považován za zcela běžný a správný. Nastěhovat se takto do nějaké řecké, italské či balkánské vesnice, seznamovali by se s ní místní ještě dříve, než by si stačila vybalit.

„Češi velmi často žijí na nějakém místě delší dobu a sousedy vůbec neznají, maximálně se s nimi na dálku pozdraví. Máme v sobě trochu odtažitosti,“ říká psycholog Tomáš Vašák a pokračuje: „Oproti jiným národům jsme trošku atypičtí v tom, že naše přátelství jsou pevná, začínají někdy na střední škole a bývají spíše v menším množství. Když skončí, tak se těžko nahrazují. Nová přátelství, nové vztahy moc budovat neumíme.“

Většina lidí má skutečně kamarády z dětství, ze studií, případně ze zájmových kroužků či sportu, kterému se věnoval v mládí.

Ale že by si někdo vytvářel stále další kamarády, přátelé v průběhu života, v různém věku? To je výjimka.

„Nejhorší je, když vám přátelé začnou odcházet. To vám dojde, že jste starý,“ říká jednaosmdesátiletý Jiří, který v průběhu posledních tří let ztratil své dva nejlepší kamarády. „Oba byli vážně nemocní. Oba jsem znal od školy, vyučili jsme se společně, nastoupili společně do první práce. Bydleli jsme nedaleko od sebe. Moc mi chybí. Nemám s kým jít na pivo, na procházku, nemám koho pozvat na grilování. Žena říká, že jsem otravný, když teď pořád sedím doma, že mám někam jít.  Ale kam mám chodit? Nové kamarády si v tomto věku už nenajdete. Jak? Přece nebudu chodit do nějakého kroužku, abych se tam setkal se stejně osamělými dědky jako jsem já,“ míní.

Jenže právě lidé, kteří se rozhodli jít do kroužků, kurzů, zkrátka někam, aby se necítili osamělí, časem zjišťují, že nové kamarády si možné najít je i v šedesáti, sedmdesáti, osmdesáti. Jistě, je to pak jiné přátelství. Nikdy nebude stejné jako vztah dvou žen, které se znají od deseti let a celou dobu zůstaly blízkými kamarádkami. Ale pěkné kamarádství vzniknout může.

Hodně o tom ví například Dana Steinová, která vede Centrum celoživotního vzdělávání. „Lidé k nám samozřejmě chodí, protože se chtějí něco dozvědět, naučit. Ale za nejdůležitější bonus, který získávají, považuji to, že získají společenský kontakt se stejně motivovanými vrstevníky. Najdou životní program, důvod se na něco těšit, kamarády, přátelé.“

Možnosti, jak si ve vyšším věku pustit do života nové lidi, je nyní více než kdy jindy v minulosti. Je proto škoda to nezkusit. Případů, kdy se s dam vyššího věku, které se dříve nikdy neznaly, staly kamarádky, je proto čím dál víc.