Tak budovali kariéru a velmi dobře vydělávali. Přesně věděli, jaká je čeká budoucnost. Chceš-li Boha rozesmát, seznam ho se svými plány, říká se...

Načež to přišlo. Život hodil vidle. Do té doby úplně zdravý partner náhle zemřel. Martu vcucnul kolotoč zoufalství: šok, smutek, pohřeb, pozůstalost,  stěhování, samota. Přátelé pomáhali, jak mohli. Ti nejbližší s ní byli téměř denně, chápali ji a snažili se být hlavně oporou. Jakékoliv rady byly ale téměř k ničemu. Problém byl především ve faktu, že Martě nikdy nikdo blízký neumřel. Takže rána do psychiky jako dělo. Rodiče žili daleko, měli svůj věk a Marta se jim nikdy moc nesvěřovala. Proto se ti "zkušenější " přátelé aspoň snažili předat know how. Ač de facto věděli, že se snaží zbytečně, protože každý si musí najít svou cestu sám. Chtěli zoufalé Martě aspoň ukázat směr, kudy uniknout. Jak z onoho rozjetého kolotoče seskočit. 

Hlavně ale - a od samého počátku nenápadně a opatrně - Martu směřovali k odborníkům. Později už natvrdo. Od smrti partnera se prakticky nevyspala a pořád se trápila pocitem nespravedlnosti světa. Proč zrovna já? Proč se to muselo stát? Poraženecké proklamace typu... už si nikdy nikoho nenajdu ...už  nikdy nebudu s nikým žít ... přátelé krotili průběžně. Když pánbůh zavře dveře, vždycky otevře okno ... říkali jí.

Měsíce utíkaly, nic se nezměnilo. Marta si s nikým nezávislým promluvit nechtěla a vztekala se. Chybělo už jen dupání nožičkou. Odmítala všechny možné nahozené scénáře, jak radikâlně změnit život a vybudovat si sama něco nového a hezkého. Koníčky neměla nikdy žádné, takže ani tudy cesta nevedla. 

Po roce to přátelům začalo připadat dlouhé a na probíhající produkci ve stylu "pes jitrnčku sežral" přestávali mít nervy a trpělivost. Měli své závazky, povinnosti a problémy. Přestali Martu "šetřit". Hlavně poté, když zjistili, že už dlouhou dobu jede v seznamkách. Zpočátku zajásali, že tohle je možná její způsob, jak konečně přehodit výhybku. Ale ouvej. Jeden exot za druhým. Navíc většinu z nich hned zpočátku vyděsil Martin příběh (vesměs byli ženatí) a spasili se útěkem, dokud byl čas. 

V té době se Marta začala stavět na zadní. Negace všeho druhu. Ti nejbližší se jí opět zoufale snažili naznačit, že takhle fakt ne. Nesoulad se prohluboval. Veškerá stará pevná pouta se trhala. Přátelská souznění trvající desítky let se vypařila. Určitě to bylo i tím, že okolí si přestalo brát servítky a konečně začalo nazývat věci pravými jmény. A z Marty byla najednou zas chudinka, což už nikdo nevydejchal. Docházelo k tvrdým hádkám. Stará Marta byla definitivně pryč a přišla nová. Povrchní ufňukaná kačena se slepicoidním myšlením. Nešlo s ní normálně mluvit. Samozřejmě, nějaké chyby určitě udělali i přátelé, ale ti aspoň snažili...

A do toho přišel ON. Taky ze seznamky, ale aspoň rozvedený. Všichni se zaradovali, protože doufali v nový začátek. Vztahy se na krátkou dobu zklidnily. Jenže ani ne po měsíční známosti začala Marta vykazovat znaky vymytí mozku. Chovala se jako sedmnáctiletá, ač jí bylo skoro o čtyřicet víc. Vyprávěla o NĚM takové zkazky, že se někdy její nejbližší museli držet, aby se nesmáli nahlas. Podobaly se totiž nejapným zápletkám, ze seriálů komerčních televizí. Na druhém rande se jí například svěřil, že náhodou zrovna potkal dávnou kamárádku. A že mu připomněla jeho starý slib. Společné dítě ze zkumavky. Trvala prý na tom, že nastal čas. Podotýkám, že JEMU bylo v té době 53 let, oné adeptce na prvorodičku 48. ON přemýšlivě konstatoval, že kámošce zřejmě vyhoví, ač děti nikdy nechtěl. Slib je slib. Marta usoudila, že se jedná o bezmezně charakterního muže s ryzím srdcem. Okolí jí poradilo okamžitý rozchod. Ona kvílela, že ho miluje a obdivuje. A že oni situaci vůbec nechápou.

Na čtvrtém rande se s ní rozešel ON. Dramatickým sdělením, že už jí nemá co nabídnout, protože bude uměle plodit. Přátelé zařvali: Konecně!!!! Marta se zhroutila. Brzy se ale odrazila ode dna a začala HO vcelku úspěšně stíhat. Denně si psali, občas se zase vídali. ON si očividně užíval její bezbřehý zájem. Průběžně informovaní přátelé doufali, že Marta prohlédne, jelikož jeho zkazky byly stále absurdnější. Horší bylo, když záchvaty smíchu nad JEHO trudným životem, vystřídal strach. To když si Marta od člověka, kterého sotva znala, vzala antidepresiva a snažila se tak vylepšit svůj nanovo rozhozený psychický stav a spaní. ON je bral údajně na svou vlastní těžkou depresi. Ta u něj propukla po drobné poúrazové - prý nezdařené - plastické operaci na bradě. Neboť se po ní nepoznával v zrcadle. Umíte si to představit? Já ano, viděla jsem film Ztracená tvář. ON zjevně taky.   

Stala se z toho hra na kočku a vstřícnou myš. Nakonec se Martě podařilo chytit, zakousnout a už nepustit. Usadila se u NĚJ v domě a staré přátele pustila k vodě, protože ji nechápali. Oni se ještě nějakou dobu aktivně báli o její osud, ale protože na rozdil od ní měli pud sebezáchovy, brzy přestali. Měli dost.

Dlouhou dobu se téměř nevídali. Když totiž jednou nepřirozeně rozjařená Marta spustila vyprávěnku o svém nově nabytém štěstí a chtěla radu ohledně další šílené story z JEHO života, utli to. Nikdo už na ni neměl sílu. A bohužel - po tom všem - si jí také přestávali vážit. Konstatovali, že takhle to přece chtěla ona sama a bude se muset obejít bez nich. Protože věděli, že sebemenší pochybnost či nesouhlas s čímkoliv zase vyvolá hádku.

Marta s NÍM stále žije. Jak a v jaké sestavě se neví. I absurdita se někdy zhmotní. Zkumavkové děťátko se totiž opravdu narodilo. A Marta se o ně stará taky. Jak všem sděluje, cítí se být jeho "poloviční mámou". Přátelé jí popřáli hodně štěstí. Bude ho ve vypůjčeném životě potřebovat...