Druhý den inženýr Cipra vstal časně ráno a chystal se, že vyrazí do lesů na houby. Bylo před šestou. Na stoličce před chaloupkou již byla připravena jeho višňová hůl, košík, nůž a krabička cigaret.

   Babi byla již také vzhůru.

  „Mámo, připravte mi na odpoledne nějaké plechy na sušení houbových plátků. Přijdu k poledni s plným košíkem a hned je nakrájím. Včera v hospodě chlapi říkali, že rostou.“

   „Tuš rostu, rostu, no ni všadě. Vydaj se do Mlynka a tam jich pohledaj. A něbo zajdi na Mělčavske. Odamtud ich tež chlopi doplahočili ze třech plnych košikuv. Tyľko ti pravim, Jendo, se vyhni Štipnemu. Ten les je proklety.“

   „Ale mámo! Prokletý není. Vy to víte. Ale když chcete, nepůjdu tam.“

   „Tuš ba že ni,“ mručela si pro sebe babi a šla podojit kozu, aby prase mohlo dostat ranní futr.

   Ilja se vyšel protáhnout ven a chvilku okolkoval před chaloupkou. S novým zájmem si ji prohlížel. Přihlásil se na stavební průmyslovku, a možná se ho nějaký profesor zeptá, v čem dříve lidé na vesnici bydleli. 

   Chaloupka byla nejstarší v Kupčicích. Zdi dosahovaly půlmetrové tloušťky a v kuchyni do nich byla vestavěná vitrína pro talíře, hrnky a mísy na knedlíky i na koláče. Zdi nebyly cihlové, jako tomu bylo u pozdějších staveb, ale slepené hlínou, do které byla přimíchána sláma. Základy byly kamenné. Nad okny a dveřmi byl vložen jedlový trám. Obvodové zdi byly svázané ankry, na nichž spočívala trámová střecha. Krov byl pobitý prkny a na nich místo tašek byl tér. Byla malá, ale všechno v ní mělo řád a užití. Trámy krovu byly svázány silným, naolejovaným provazem a zajištěny dlouhým dřevěným čepem. Prostupoval úhel trámů, aby se ani po sto dvaceti letech nevyviklal.

   Chaloupka byla bez sklepení a měla tři místnosti. Kuchyň byla největší. Iljova máma mu řekla, že na šestadvaceti čtverečních metrech stály tři postele, v nichž přespávalo sedm lidí až do dvaceti let, než se se Iljovy tety vdaly. To si vůbec neuměl představit. I domácí zvířata v obou chlívcích, prase, koza, kráva a slepice, měla více místa. Babi k nim chodila z chodby, když slyšela, že prase po ránu kvičí. Čas od času přišla jedna z babiných sester se na Pražáky podívat a od ní se Ilja naučil větu, kterou opakoval, když prase mělo hlad: „Nežka, dajče temu prašaču trocha ščorky, bo ono kviča.“

   Prostor mezi kuchyní a jizbou rozdělovala kratičká chodba s pecí, na níž babi vařila a pekla. Ilja si zvykl, že pohodlí, které měl doma v Praze, mít u babi nebude. Voda do domu zavedena nebyla. Chodilo se pro ni k nedaleké studni s kyblíky. Chtěl-li se někdo z rodiny vykoupat, babi ohřála vodu na kamnech, nalila ji do dřevěných necek, kterým říkala troky. Umýt si obličej ve studené vodě znamenalo opláchnout se v lavoru a vodu vylít na hnůj před kůlnou. Chodba byla i jakousi verandou, které babi neřekla jinak než počinka. Naproti ní stála druhá kůlna se zavařeninami z lesních plodů, které babi na podzim zavařovala a na vánoce otevírala. Když pekla bábovku, otevírala borůvkovou.

   U plotu v úzkém pruhu chodníku mezi chaloupkou a kůlnou u plotu souseda Sovy stála kadibudka. Tu měl Ilja nejradši. Ciprovi přijížděli za babi jen o letních prázdninách. Nedovedl si představit, že do ní babi chodila i v tuhých mrazech. Teploty v Kupčicích nezřídka klesly až k třiceti stupňům pod nulou.

   Babina chaloupka měla své kouzlo. Všechno v ní zvláštně vonělo. Babi, peřiny, podlaha v kuchyni, stůl, postele, nádobí v počince, lavor, kamna i malá spižírna, jizba, chlívky i kůlny. Dlouho dumal, čím to je. Až toto léto vůni identifikoval. Babina chaloupka voněla stářím.

Iljova matka ještě vyspávala a Ilja si četl. K loňským vánocům mu táta nadělil Odyssea. Prý už je na něj vyspělý dost. Přes rok na knihy moc času neměl, hlavně kvůli sportu. Prázdniny byly k četbě ideální příležitostí.

   Za dvě hodiny se přesunul z jizby na snídani do kuchyně. Posadil se k dřevěnému stolu pro čtyři osoby. Babi stůl vyměnila za menší, když se máminy sestry provdaly. Kdysi prý byl pro šest. Větší se už do místnosti nevešel. Vedle postele visel krucifix a dva velké, metr dlouhé barokní obrazy v tlustém, pozlaceném rámu zavěšené na stěně proti oknům. Byly to kopie. Na jednom z nich byla Panna Maria a na druhém Ježíš Kristus. Nadlehčovali balvan babina těžkého osudu, když ovdověla. Kopie byly jedinou dekorací, kterou v chaloupce měla. Ilja si dal za úkol zjistit, od jakého malíře jsou. Listoval v katalozích, ale dopátral se, že autor těchto obrazů je neznámý. Cítil pokoru, bázeň a chvění, když pobýval v jejich přítomnosti. Ježíš a Maria se na něj dívali vlídně, ale smutně. Uvnitř hrudi oběma postavám plálo krvavé srdce ověnčené trnovou korunou.

 Na talíři pod ubrouskem voněly tvarohové koláče. Z krku plechové konvice k masivním, stropním trámům stoupala pára voňavého čaje z loňských šípků. Nalil si. Sledoval páru, jak se uchytává na okenních sklech a na svatebním obrázku. Babi na fotografii měla sněhově bílý, naškrobený čepec s vypaličkovanými krajkami, na květovaných šatech jí záda přikrývala vlněná pelerína.

   „Babi, tys ale byla hezká,“ řekl a otočil se k ní.

   Polichoceně se usmála. „Tuš to viš, synku, kaj je člověk mlady, je aji šumny. Kaj je stary, je seschly jak krkoška na podpalku. Tak sem vyhledala před čtyřiceti lety.“

   „Kolik máš na tom obrázku let?“

   „Oh, synku, se ni něpítaj. Dvaadvacet.“

   „A dědovi? Kolik mu bylo?“

   Babka se odmlčela. Vstala ze židličky, otočila se zády ke stolu se snídaní a z příborníku, vestavěném do zdi vedle okna do dvora, vytáhla další porcelánový hrnek na čaj. Pak se zase posadila. „Josef byl starši, ze dvuch rokuv,“ řekla přiškrceným hlasem.

   Josef Kužel, Iljův děda, byl na svatebním obrázku krásný chlap. Vysoký, snědý, černovlasý a hnědooký. Jeho přímý pohled a vysoké čelo v kombinaci s elegantním oblekem působil aristokratickým dojmem. Byl to pohled chytrého a poctivého muže.

   Vzpomínka na manžela babi bolela i po letech. A nebylo se čemu divit. Za těch třicet let od jeho smrti vyryl život do její duše přehlubokou brázdu. Ne brázdu, ale údolí. Na jeho svazích kvetly květy podobné rudým mákům, na jejichž okvětí se rosila neschnoucí krev. Květy byly nikdy nezahojená rána.

   Ilja meditoval, jaké by to bylo, kdyby děda Josef, kterého znal jen z jediného svatebního obrázku, žil ještě dnes. Měl by šedesát čtyři let, tvrdé, upracované dlaně zedníka by se chvěly stářím, kouřil by fajfku a v popelavě šedých kučerách by se mu uhnízdilo kolečko snědé kůže po vypadaných vlasech. Sedával by na štokrleti před chaloupkou a houpal na koleni některé z dětí svých dcer a syna.

   A kdyby přijela jeho druhá dcera Hana z Prahy, rozmlouvali by spolu o tom, je-li šťastná, když bydlí tak daleko od Kupčic, rodičů a sester. Daleko od kraje, který ji jako první naučil pojmenovávat krásu a lásku, to nekonečně věčné v pomíjivosti věcí. A Hana by ho objímala kolem krku a nepřestávala by ho ujišťovat, že je šťastná, protože má hodného a dobrého muže, zdravé děti a pěkný dům.

   A Ilja? Co by si ten s dědou Josefem chtěl říct? Chtěl by se ho zeptat, jaké to bylo tenkrát před válkou, a jaké to bylo, když pracoval v koncentračním táboře. Chtěl by se ho zeptat, jaké to bylo po válce. Měl by na dědu tolik otázek… Místo toho se nad dědovou smrtí vznášelo neprodyšné tajemství v podobě šedého stínu, které svazovalo ústa babi i mámě mlčením a studilo ho na duši.

   „Co ses tak zadumal?“ uslyšel z dálky mámin hlas. „Půjdeme na návštěvu k strýci Václavovi do Vejtahan. Bez táty, sami, na kolech. Chceš?“

   Nezaváhal ani na vteřinu. „Chci.“

(UKÁZKA ZE STEJNOJMENNÉHO ROMÁNU. VYJDE V ŘÍJNU V NAKL. "MÁM TALENT". BUDE UVEDENA A PRODÁVÁNA NA LITERÁRNÍM FESTIVALU V HAVLÍČKOVĚ BRODĚ 11. A 12. ŘÍJNA)