Název knihy je Pozná kardiolog zlomené srdce? Tak pozná nebo ne?
Taky vás to zajímá, viďte! Mohla bych odpovědět, ať si knihu koupíte a přečtete. To máte jako s detektivkou. Když víte, kdo je vrah, nemáte důvod ji číst. Ale chápu vaši zvědavost, takže ano, pozná. Ale jak takové zlomené srdce vypadá a co s ním může kardiolog dělat, už neřeknu. Kupte si knížku. Nebo si ji v knihkupectví vytáhněte z regálu a nalistujte stranu 11.

Jaké se dělají rozhovory s věhlasnými pány doktory? Jsou spíše suchaři nebo je s nimi zábava? A nakolik se osvědčilo dávat jim jednoduché, až zábavné otázky, když vlastně jde o vážná témata?
Asi jsem měla štěstí, ale většina odborníků, které jsem ve studiu zpovídala, byli vtipní, pohotoví a zábavní. Na moje leckdy až naivní otázky, jako například: Když se říká, že člověka polil studený pot, kde potom zůstal ten teplý? odpovídali ochotně a s nadhledem. Ale pravda je, že jsem lékaře předem varovala, že podcast nemá být audioverze lékařského slovníku, ale svěží povídání o lidském těle. Na druhou stranu jsem z toho nechtěla dělat estrádu. Lidské zdraví je vážná věc. Ale dá se pojmout zábavně.

Napadá vás jedna či dvě zajímavé věci, které jste během té práce zjistila? Třeba jestli opravdu existuje na děravou paměť záplata – to by mě zajímalo.
Napadá mě hned asi stovka zajímavých zjištění! Třeba že drby, jakkoli je to nechutný zlozvyk, mají podíl na rozvoji lidské řeči. Anebo že když si s věkem začneme některé věci hůř pamatovat, lidská paměť přehodí výhybku a začne využívat jiný způsob, jak nezapomínat. A že je taky velmi šálivá.  V rozhovoru s neurologem se dozvíte, proč si dva lidé jednu událost pamatují odlišně, z čehož pak vzniká mnoho partnerských hádek.

Čím to, že vás zajímá lékařské prostředí?
Jako malá jsem chtěla být lékařkou. Ale rozuměla jsem si spíš s písmenky než s exaktní vědou, tak jsem sebekriticky usoudila, že bude lepší studovat to, na co mám. Ale fascinace lidským tělem mě neopustila, spíš se stupňuje, jak se člověk dozvídá víc a víc věcí. Je úžasné, co všechno naše tělo dokáže, a jak v něm jedna věc souvisí s dalšími. Souvislosti mě baví obecně, ostatně hledat je i součást novinařiny, příběhů, které zpracovávám. Líbí se mi přicházet věcem na kloub, ať už jde o téma medicíny nebo jiného oboru. 

Nefunguje to na vás tak, že čím více o medicíně víte, tím větší strach z nemocí máte? Nebo přesně naopak?
Spíš je to tak, že čím víc o medicíně vím, tím je mi jasnější, že se musím o svoje tělo fakt dobře starat. Ale že i když budu ta nejvzornější na světě, nějaká hnusná choroba mě může stejně doběhnout. Zdraví není za odměnu a nemoc není za trest. Nicméně je-li člověk v kondici a nezanedbává prevenci, je tu jistá šance, že se mu mnoho neduhů vyhne, případně z nich vyvázne. Strašně mě štve, když vidím, jak někdo kouří a nehýbe se a přejídá se a pak si stěžuje, že lékaři dělají málo, protože ho nedokážou postavit na nohy, když to s ním sekne.

Tak teď něco povězte o unikátním projektu Alzheimer Café, který vás nyní  zaměstnává.
Alzheimer Café je setkávání lidí, kteří pečují o blízkého s Alzheimerovou nemocí, a odborníků, kteří těmto lidem radí v rámci své specializace. Je to večer otázek a odpovědí, který se koná každé první úterý v měsíci v pražské kavárně Mlsná kavka. Já ten večer moderuji, což vypadá tak, že první část odborníka zpovídám a ve druhé vyvolávám lidi z pléna, kteří mu kladou otázky. V rámci zdravotního systému není na klidné popovídání si čas, navíc pečující se dostávají do situací, o nichž samozřejmě na počátku nemoci blízkého nemají tušení, že mohou nastat. Kdo viděl film Tancuj Matyldo ví, o čem mluvím. Tahle setkání pečujícím pomohou nejen odbornou radou, ale je to i takové komunitní sdílení podobného osudu, lidé si vyměňují zkušenosti i sami mezi sebou. Však to znáte, jak člověku pomůže vědomí, že v něčem nelítá sám. Mimopražským bych chtěla říci, že všechna tahle setkání také nahráváme, záznam je dostupný na YouTube kanálu Alzheimer Café. 

A čím to, že vás zajímá právě Alzheimer, nemoc, která nás tolik děsí?
Moje zapojení do projektu Alzheimer Café začalo tím, že dámy z Alzheimer nadačního fondu a Centra Seňorina, což je odlehčovací služba zaměřená na nemocné s alzhheimerem, hledali novou moderátorku. Shodou náhod jsem se k´tomu nachomýtla a už jsem se nepustila. A to nejen proto, že mám jednoho takového nemocného v širší rodině. Prostě jsem přesvědčená, že když má člověk v životě štěstí, což já mám (a klepu na čelo!), měl by to osudu nějak vrátit a snažit se udělat něco pro druhé. Tak se snažím. Mimochodem, příběh, jak to vypadá, když vám muž onemocní Alzheimerovou nemocí, kdy zpočátku vůbec netušíte, co se s ním děje a proč se chová, jak se chová, a v jaké bizarní situace to někdy může vyústit, jsem popsala v knížce psychologických povídek Sukničkářky.

Jaké máte na tak citlivé téma reakce?
Ti, kdo to zažili, říkali, že je to přesné, prý jako bych s nimi v tu chvíli byla v kuchyni. Tuhle knížku mám moc ráda, je v ní sedm povídek – osudů různých žen z dnešní doby. Žádný není lehký a všechny se opravdu staly. Musím ale říci, že když jsem knížku psala, chvílemi jsem musela přestat a ptát se sama sebe, opravdu to tak bylo? To přece není možné! Věřte, bylo. Ty příběhy jsem vyslechla a musím říci, že když jsem tuhle Sukničkářky otevřela a začetla jsem se do jedné z povídek, skoro jsem ani nedýchala, jak to dopadne. Taková je v lidských osudech síla...

Jakou další knížku chystáte? Bude zase doktorská?
Chystám hned dvě a ani jedna není doktorská. Ta první bude literární pozvánka do Žďárských vrchů v rámci nové edice nakladatelství Motto, která se jmenuje Za tichem. Dámy z redakce vymyslely krásný projekt, ve kterém autoři a autorky Motta zvou čtenáře tam, kde je i dnes ještě pořád ticho. Teda až na to bzučení hmyzu, zpěv ptáků a zurčení vody a šumění trav. Myslí se spíš ztišení duše. A protože mám Žďárské vrchy docela prolezlé neb tam rodiče kdysi koupili chalupu, ráda prostřednictvím literárního cestopisu pozvu čtenáře do srdce naší vlasti. Protože právě tady se geograficky nachází.

Mluvila jste ale o dvou knížkách…
No jo, vidíte, málem bych zapomněla! Až dopíšu cestopis, vrhnu se na svůj další humoristický román. V letech 2017 - 2022 mi vyšly mi tři humoristické knížky- Beru to sebe, Svedu to na tebe a Hřích mám pořád v záloze,  a i když první byla bestseller a za druhou jsem obdržela ocenění od Svazu spisovatelů, nechtěla jsem zůstat u jednoho žánru. Jenže letos na mě pořád vyskakovala znamení, že je čas návratu k humoru. Vyvrcholilo to tím, že mi jedno červencové ráno napsal šéf vodních záchranářů ze Slapské přehrady, že četl knížku Beru to na sebe a strašně se u ní řehtal a kdy prý vyjde další. V ten samý den odpoledne jsem měla sraz se svou literární redaktorkou, abychom si popovídaly o plánech na příští roky. Ona začala velmi opatrně: „Víš, Lucko, my jsme si tak v redakci říkali, že skoro nikdo nepíše humor. A když píše, tak blbě.“ V tu chvíli mi bylo jasné, co mi chce navrhnout. A vlastně jsem byla ráda, sama jsem cítila potřebu se zase trochu odvázat. Čtenáři to asi mají podobné. Nevím, čím to je, asi je kolem nás srandy čím dál méně. No tak se pokusím zase nějakou hodit na papír.