Lomcoval jsem zuřivě klikou. Hledal jsem únikovou cestu. Vyjdu na balkon. Po hromosvodu by to šlo. Připadal jsem si jako kaskadér. Zůstaly po mně vytrhané skoby. Otec si to potom se mnou „vyřídil“.

Vyběhl jsem schody do posledního patra našeho domu. Vyzváním na kamaráda. On se totiž učil malířem a natěračem a měl doma nářadí. Štětky a barvy. Vyrazili jsme dobře zásobení do ulic. Malovali jsme různá hesla, které ještě někde jsou na zdech patrná. Také jsme obraceli ukazatele směru a další věci. Stihnul jsem se vrátit, než naši došli ze zaměstnání. Prozradily mě až ty skoby.

Začala polehoučku normalizace. V dubnu 1969 vyměnili Dubčeka za Husáka a s demokracií to šlo z kopce. Také jsem šel „slavit“ do ulic města naše vítězství nad Rusáky. Obuškům jsem unikl. Byl jsem tenkrát hbitým fotbalistou. Na podzim jsem nastoupil do učení do Chrudimi. Tenkrát po zrušení ČSM ještě SSM nebylo. Zato ještě tehdy byly demokratické organizace a jedna ne. Jednalo se o JUVENU, která sdružovala děti a mládež na vesnicích, Kluby mladých, které zajímala hudba, Vysokoškolský svaz studenstva. Unie středoškoláků a učňů (USU). Ještě Leninský svaz mladých, který organizoval mládež orientovanou na marxismus-leninismus. My jsme ho ale neměli rádi.

U nás na učilišti jsme měli USU. Naším logem byla moudrá sova. Moudrost jsme měli právě nasávat ve škole. Já měl 15 let a zvolili mě předsedou. Sice někteří kluci byli i plnoletí, ale já politikou tehdy žil. Jen jsem nepochopil, proč nám tu svobodu ořezávají jako salám. Kousek po kousku.

V rámci normalizace nás předsedy této mládežnické organizace pozvali soudruzi z KV KSČ na několikadenní školení, aby nás zmanipulovali. Sešla se tam skupina velmi reprezentativních soudruhů. V čele s vedoucím tajemníkem KSČ Východočeského kraje Tesařem. Ten začal s přednáškou. Potom byla diskuze. Mlčelo se. Mě to nedalo. Zvedl jsem ruku a vychrlil, co mě tehdy na politice trápilo. „Proč sundali Dubčeka. Jak tady budou dlouho sovětská vojska. Proč se zavádí cenzura a další“. Odpovědi soudruha vedoucího tajemníka mě neuspokojily. Skoro jsme na sebe štěkali. Bylo vidět, že jsem ho zaskočil. Nebyl na mě připraven. Na spratka, co mu bude oponovat.

Ještěže byl rok 1969, kdy se dal ještě říct veřejně svobodný názor a nikdo ho za to nepostihoval. Myslím si, že za rok bych asi nedostudoval. Také mě to potom přešlo. Říkal jsem si, k čemu bylo dobré upálení Palacha a dalších. Lidi to stejně nevyburcovalo. Vrátili se ke svým chatám, zahrádkám a své opravdové názory si nechávali doma.