„Tak, co si dáte?“

„Jedno kafe a...kremroli.“

S táckem v ruce se rozhlížím, kde si sednout. Tady, stoleček, poněkud v koutě, na terase, pro jednoho tak akurát. Kremrole je čerstvá, vypečená, těsto se hezky lístkuje. Voní vanilkovým cukrem.

Být v dúchodu je fajn. Nikam nespěchám a pomalu míchám kafe...

Do cukrárny vrazí paní. Hrne se k pultu.

Servírka právě nese tác plný kremrolí.

„Tuhle mi dejte!“

„Nemúžu to je objednávka, pro děcka na tábor. Bude někomu chybět! Za chvilinku přinesu další.“

„Kde to máte napsaný? Jsem tu dřív, tak mi ji dejte a hotovo! Nějak si s tím poradíte.“

S kremrolí na tácku koumá, kde si sednout. Tady! Stůl na terase je sice poněkud větší, tak pro šest. Na jednu židli hodí kabelu. Kremrole je velká, dobře si vybrala. Ukusuje až má od cukru celou špičku nosu.

„Můžeme si přisednout?“ Maminka s dvoma malými dětmi. No túdle.

„Čekám partii.“

„Tak promiňte. Děcka si sedají na schody do cukrárny. Za chvilinku maminka přinese, no kremrole.

Paní se to nelíbí. To je nějaká úroveň jíst na schodech. V jedné ruce mobil ve druhé talířek.

Děcka tolik balancují, až je kremrole na zemi.

Já sem to věděla, děcka nevychovaná! Ještě, že tu nesedí se mnou.

Maminka je zvyklá. Za chvilinku vychází z cukrárny s koštětem, na lopatku nabírá rozplácnutou kremroli.

„To jste nemuseli,“ servírka je poněkud v rozpacích.

„Co jsme rozházeli, to si uklidíme.“

Servírka se vrací. Na tácku má kremroli.

“Vedoucí posílá. Nebojte, neubude.“

„To jste nemuseli.“

Tak, pro někoho je, a pro někoho není.

Paní vstává od stolu. Ne, ten talířek neodnese na odkládací místo. Ať si to udělají!

Jde těžko. Má těsný kalhoty. Hezky zaříznutý. Vlastně, ona má všechno a všechny nějak u prdele.

Ale tohle ten uprdelizmus, o kterém jste psali, asi nebude.