Obvykle se sejdu ráno se skupinou na letišti. Tentokrát byl program prvního dne Kutná hora s návštěvou kostela sv. Barbory. Po obědě jedeme do Brna, kde přespíme. Kromě mladé vedoucí skupinu tvoří senioři v mém věku. Nejstarší je 86letý pan Vincenzo, který na sebe hned upozorní, neboť špatně slyší, a tak přímo huláká, když mluví. Skupina po obědě hned usne, spí celý autobus.

Jelikož v Brně navštívíme Špilberk, expozici Žalář národů, čtu v autobuse úryvky z knihy Silvia Pellica, který byl zde s Karbonáry uvězněn osm let.

Bazilika sv. Prokopa

Začínáme se sbližovat. Těším se na druhý den, jedeme do Třebíče. Nádherná bazilika sv. Prokopa všechny nadchne. Projdeme Židovským městem a večer odjíždíme do Českých  Budějovic. Po večeři v Masných krámech nabízím malou procházku po náměstí Přemysla Otakara II. Je osvětlené a nádherné. Skupina je nadšená.

Ve skupině je jedna Kanaďanka, provdaná za Itala. Vypráví mi, jak se učila italsky, když přijela do Itálie. Zmíní se i o teplém počasí v Itálii a srovnává italskou zimu s kanadskou. Směje se vesele při vyprávění.  

Další den Český Krumlov. Opět se moc líbí. V tento den jsou na náměstí trhy. Zavtipkuji, dáme si volno a já si půjdu koupit milovaný pendrek. Večer se vracíme do hotelu do Českých Budějovic. Po večeři mě zavolá skupinka žen a podává mi plný pytlík pendreku. To je pro tebe.

 
A teď všichni česky NA ZDRAVÍ!                             

   
    Foto point

Další den Hluboká, Písek a nakonec Holašovice. V Holašovicích vycházíme z informačního centra a paní nás odvádí do dřívější kovárny, upravenou pro hasičskou stanici. Zamkne hlavní dveře a na WC zůstává zamčená jedna naše Italka, Nadja. Vysvobodí ji řidič, který parkuje před informačním centrem. Nadja přichází, směje se a říká, volala jsem italsky, anglicky, až mě někdo uslyšel. Nadja je lékařka, pediatrička, o všechno se zajímá a někdy výklad doplní svoji zkušeností a zážitkem. Vždycky mě to potěší.

Pan Vincenzo ve svých osmdesáti šesti letech náročný program zvládá. Je na něm vidět, že ho život baví. Denně po obědě si dá sklenku červeného vína a vesele hovoří se spolustolovníky. Když se ho ptám, jestli se mu líbil výlet, odpovídá bello, bello, desetkrát bello. Mám radost.                                                                          

Telč - náměstí Zachariáše z Hradce

Holašovice

Následující den další tři města. Telč, Jindřichův Hradec a Tábor. Cestou čtu Nerudovu povídku O panu Ryšánkovi a Schléglovi. V Jindřichově Hradci ukazuji Krýzovy jesličky a přidám výstavu o Emě Destinové, kterou poznali na dvoutisícové bankovce.

V Praze zůstáváme tři dny. Ukazuji skupině svou milovanou Prahu, vyprávím o našich králích a císařích. Všichni už cítí trochu únavu, ale přesto je pořád vše zajímá. Je radost s nimi být.

Při večerní procházce na Národní třídě Vincenzo zakopne a upadne. Zlomenina nosu, pohmožděné rameno, koleno a záda. Spousta krve. Následuje odvoz na pohotovost, sešitý obličej. Když mi to ráno oznamují, jsem zděšená. Vincenzo zůstává jeden den na pokoji, ale druhý den, náš společný poslední, jde s námi na procházku. I to je zkušenost, to se přežije, odpovídá na mou otázku, jak mu je. Moc se mi líbí jeho postoj k životu.

Při obědě si ke mně sedá Mario. Svěřuje se mi se svou zkušeností z manželství, právě se rozvedl. Je zničený, zdeptaný. "Mně tento pobyt strašně pomohl. Byl jsem úplně na dně. Už nechci ženu. Chci žít, cestovat. Příští týden jedu do Neapole, stavím se v Římě," říká.

Poslední odpoledne. Volno na nákupy. Pak odvoz na letiště. Všichni se s nostalgií loučí, jak sami poznamenají. Objímají mě a líbají. Pošleme ti fotky. A za všechno moc děkujeme. Jsem dojatá. Mám slzy v očích.

Loučím se a říkám jim: kdysi nám na kurzu průvodcování řekli, že na deset skupin je jedna skupina skvělá. Takže já musím teď devět skupin zase čekat.

Byla to nádherná skupina. Tak takové jsou mé seniorské dny, když pracuji. Člověk má pocit, že život je krásný. Ano, la vita è bella!  

Všechny fotografie: Poskytnuty z archivu Michaely Přibové