Jak vás vůbec napadlo začít budovat skalku?
Byla to náhoda. Já jsem hrál dvaadvacet let závodně fotbal, až do svých čtyřiatřiceti let. Skončil jsem a najednou jsem měl spoustu volného času. Jednoho dne jsem potkal kamaráda, který mi říkal, že zrovna jede na Kavkaz s klubem skalničkářů. A já mu říkám, prosím tě, a co vlastně děláte? No, to my jedeme na hory, chodíme, po loukách a skalách, fotíme kytky a vozíme si nejrůznější semínka, ze kterých pěstujeme skalničky… Tak já jsem se jel na tu jeho skalku v Černošicích podívat, byl jsem z ní nadšený, tak jsem si říkal, že to taky zkusím. No a začal jsem tady na té stráni, kde byly dříve jen ovocné stromy, budovat první skalku. A úplně jsem se do toho zbláznil.

Takže jste začal z lesa tahat kameny…
No já měl ze začátku pár kamenů a malé jezírko. Pak jsem začal chodit na nejrůznější výstavy skalniček, místo kamarádů fotbalistů jsem začal mít kamarády skalničkáře a ti mě začali zásobovat dalšími a dalšími skalničkami, pro které jsem budoval nové místo, a tak jsem skalku postupně rozšířil po celé zahradě. Ale musím říct, že skalku dělám už přes čtyřicet let, ale teprve ty poslední roky ji tvořím ne podle toho, co se líbí mně, ale co se líbí rostlinkám...

Takže jste zažil ze začátku nějaké neúspěchy?
No to víte, že ano. Já jsem si nakoupil na výstavách plno kytek a ty mi třeba do půl roku nebo do roka zašly. Až mě tu navštívil jeden skvělý skalničkář z Příbrami, a ten mi říkal: ty tady máš jižní svah, slunce tu pálí od půl osmé ráno do půl šesté do večera. Ty tady nemůžeš sázet skalničky z ledovců v Alpách, kde je vlhko, chladno a zima. Ty musíš sázet skalničky, které mají rády středomořské klima, tady se bude dařit rostlinkám pocházejících z Balkánu, Turecka, Afghánistánu, střední Asie, Řecka, Chorvatska. No, takže jsem se začal zaměřovat hlavně na tyto středomořské skalničky.

Ale já tu vidím třeba nádherné hořce, to je přece alpská skalnička…
Zrovna třeba těm hořcům stačí polostín, který jim dělá ta kanadská borovice, jmenuje se aristata a údajně se v ideálních podmínkách dožije dvou tisíc let. Tak já ji tu mám asi pětatřicet let, taže ještě má dost času… Ale k těm vysokohorským skalničkám. Samozřejmě, mám tu desítky druhů skalniček, které rostou ve vysokých horách, v Alpách, Dolomitech. Ale pro ty jsem vytvořil speciální prostředí. Buď jsou v polostínu, anebo na severní straně kopců, které jsem z kamenů vytvořil. A pak jsem také vymodeloval z kamenů takovou rokli, kde se udržuje chladno a vlhko a kde se daří opravdu takovým vzácným kytkám jako je třetihorní Haberlea (nečada), Jancaea (jankovka), která roste jen na stinných skalách řeckého Olympu.

                                                                                         Hořec bezlodyžný. FOTO: Jan Raška

 
                                                         Trillium grandiflorum pocházející z Kanady. FOTO: Jan Raška               

Jaké další skvosty tu ještě máte? A čím jsou vlastně vzácné?
Vede se tu například ramondám, španělským a tureckým písečnicím, které chtějí plné slunce, vzácnému Linu (žlutému nízkému lnu) i bílým pochybkům (Androsace). Mám tady třeba mongolský netřesk, ale i rostlinky z Afghánistánu, Pákistánu, Iráku, tedy zemí, kde není jednoduché se nyní dostat. Právě kvůli ztíženým podmínkám jsou skalničky z těchto oblastí vzácné a pak jsou to samozřejmě rostlinky, které ve svých přirozených podmínkách pomalu odcházejí, a jsou podobně jako živočichové před vyhynutím. To je třeba degenia velebitica, kterou tady mám a která je endemitem chorvatských hor Velebit a Kapela, ale v posledních letech jí tam hrozně ubývá.

Ty vzácné skalničky musí asi být i pěkně drahé. Kolik vlastně taková rostlinka vzácnějšího druhu stojí?
To je různé, třeba kosatce juna, které tady pěstuji, stojí třicet až padesát eur, nebo taková podléška vyjde třeba na sto eur jedna rostlinka.

To jsou ty podléšky, které rostou i v českých lesích?
No, ty české tak vzácné nejsou, protože jsou hojné, ale japonské podléšky jsou velmi drahé. Pěstitelství a šlechtění podléšek má v Japonsku velkou tradici, oni tam vyšlechtili třeba podléšku růžovo-bílou, růžovo-modrou nebo červenou, žíhanou modrými pruhy…

Předpokládám, že na vaši skalku se chodí dívat skalničkáři z celé republiky…
Dokonce z celého světa. Měl jsem tady lidi z Holandska, Balkánu, ale i Kanaďany či Američany. Jsou to většinou skalničkáři, kteří jezdí na celosvětové srazy, a tak když jsou v Evropě, anebo v Česku, zpravidla uspořádají zájezd a objedou pražské skalky, anebo různá další místa v Česku. Nejpočetnější skalničkářské kluby na světě mají Angličané a Skotové, ale nejhezčí skalky mívají Češi. Však také Češi dost často jezdí budovat skalky do různých evropských zemí.

                       Nenápadná skalka u lesa čítá stovky druhů vzácných skalniček. FOTO: Jan Raška

Kolik vlastně rostlinek na své skalce máte?
Já už jsem to jednu dobu přestal počítat, ale bude tu kolem sedmi set druhů rostlinek. Jen cibulovin mám dvě stě až dvě stě padesát druhů.

To musíte na skalce trávit hodiny denně, ne?
No, tak jak kdy. Já jdu na skalku vždy brzy ráno. Když zrovna nepotřebuji něco předělávat a je horko, tak se na ni podívám zase později odpoledne. Ale jsou dny, kdy jsem na skalce i šest, sedm hodin. Prostě je to moje láska. A já jsem strašně rád, že teď v důchodu mám na skalku čas. Řeknu vám, že důchod je absolutně nejlepší období života. Co má člověk času, nic ho nehoní, nemusí myslet na to, co ho čeká v práci. Já si to těch posledních deset let strašně užívám.

Dovedete si představit, že jednou už nebudete moci se o svou skalku starat, že tady do toho svahu nevylezete?
Já na to nemyslím. Nemůžu, to bych se pak zbytečně stresoval. Zatím mě nic nebolí, tak je to v pořádku. Dokud budu moct lézt po čtyřech, tak na té skalce budu.