Slíbila jsem si, že letos splním to, k čemu se chystám a odkládám už několik let, a sice zdolat nejvyšší horu Českého středohoří - Milešovku.

Pravda, Milešovka není bůh ví jak vysoká hora, měří jen 837 m, ale nikdo jí nevezme, že je skutečnou královnou s korunou meteorologické observatoře na temeni. Kuželovitým tvarem, vytvarovaným dávnou sopečnou činností, vyniká mezi ostatními středohorskými kopečky, které jí leží u nohou a na první pohled už zdálky budí respekt. Pyšní se i dalšími nej. Milešovka je největrnější horou u nás a říká se, že bezvětří na ní je jen pár dní v roce. Meteorologická stanice z roku 1904 je nejstarší v České republice.

Na Milešovce jsem byla v dětství na školním výletě a pak znovu asi před pěti nebo šesti lety. Setkala jsem se tehdy na vrcholu se skupinou turistů ze Štětí a prohlédla si středohorskou krajinu vůkol z rozhledny. Bohužel jako doklad nemám ani jednu fotografii - všechny zmizely v nenávratnu se zkolabovaným externím diskem. Nejen to mě vedlo k touze vydat se na Milešovku ještě jednou. Neustálé odkládání už mě dost hnětlo a to byl důvod pro letošní novoroční předsevzetí.

Plynuly týdny a měsíce, měli jsme už podzim a já jsem stále vyhlížela k Milešovce na obzoru a byla ve stádiu plánování. Výlet na Milešovku si říkal o den s pěkným počasím. Konečně jsem se 31. října podívala na předpověď počasí a řekla si - zítra to dám!

Na Milešovku se můžete vydat ze čtyř různých stran. Po modré z Velemína, po červené z Milešova, po žluté od silnice mezi Velemínem a Bořislaví, po červené z Bílky nebo po modré z Černčic. Můžete se vrátit do místa, odkud jste vyšli, ale také můžete sejít úplně jinam. Já jsem zvolila variantu: start parkoviště v Bílce, cíl autobus v Milešově.

V den D 1. listopadu byla krajina ponořená v husté neprůhledné mlze. Nic mě už ale v rozhodnutí nezviklalo. Manžel mě vezl na start do Bílky, kam nejede žádný autobus a silnice tam končí. Cesta v husté mlze nebyla nijak povzbudivá. Jako mávnutím kouzelného proutku kousek od cíle nám do očí zasvítilo slunce a mlhu jsme nechali pod sebou. Na kraji Bílky je parkoviště, kde můžete zaparkovat auto a vyrazit. Já jsem řidiče propustila a dál se vydala už sama. Nejprve jsem prošla vesnicí se zajímavou moderní bílou kapličkou sv. Václava z roku 2000 od architekta Ivana Noska. V prudkém protislunci se bohužel moc nedala vyfotit.

Brzy jsem se dostala do lesa a lesem vede cesta až na vrchol. Sem tam se mezi stromy objevil výhled na okolní kopečky, mezi kterými se válely cáry mlhy. Jak jinak, cesta vede stále do kopce, ale je celkem pohodlná a není tak náročná, jak jsem si představovala. U královniny koruny jsem byla dřív než jsem plánovala.

Ke zklamání nejen mému, ale i dalších turistů, je rozhledna kvůli rekonstrukci uzavřená a nedá se vyjít ani na betonový ochoz, ze kterého by byl přece jen aspoň trochu lepší rozhled. Na "panoramata" z Milešovky se netěšte, prostě se nekonají. Dost úzký výhled je jen z místa, kde jsou i lavičky. Sluníčko svítilo na moře bílé mlhy pod námi, ze kterého vykukoval jen vršek Kletečné a Lovoše. Dnes byl jeden z těch mála dnů, kdy vítr spal. Sundala jsem bundu, vytáhla svačinu a chytala vitamín D. Seděla bych klidně déle, ale brzy se stmívá a mě čeká cesta dolů na druhou stranu než odkud jsem přišla.

Pod Milešovkou leží obec Milešov se zámkem. Původní gotický hrad nechali v 16. století přestavět na zámek Kaplířové ze Sulevic a přestavbu provedl stavitel a architekt Antonio della Porta. Poslední jeho majitelé o zámek přišli v roce 1945 a sloužil pak jako LDN nebo domov důchodců. Provoz zde byl ukončen a zámek je nyní na prodej. Kdybyste nevěděli, co s penězi, můžete si ho koupit.

Na malém kopečku Kalvárie pod Milešovkou se v lese skrývá skvostná a krásně zrekonstruovaná kaple s monumentálním kamenným sousoším Ukřižování se sv. Janem, Pannou Marií a Maří Magdalenou z roku 1747. Škoda, že je ukryté tak, že kdo o něm neví, snadno ho mine, dostat se k němu není úplně jednoduché a vyfotografovat ho je těžký oříšek k rozlousknutí.

V zámeckém parku je barokní letohrádek, postavený v letech 1701-1708, vyzdobený překrásnými nástropními a nástěnnými malbami. Bohužel je ve více než žalostném stavu. Fotila jsem ho už několikrát a tentokrát mě překvapila ohrada kolem. Zdá se, že se blýská na lepší časy a letohrádek se dočká vzkříšení.

Za stále krásného slunečného počasí jsem sešla podle zámku do Milešova a vydala se ještě ke kostelu sv. Antonína Paduánského. Ten se také postupně opravuje. Nakonec jsem došla až na autobusovou zastávku u rybníčka, odkud je pěkný výhled na Milešovku. V duchu jsem si prošla cestu, kudy jsem před chvíli šla. Slunce zapadlo, v mžiku se udělala zima a do vyhřátého autobusu jsem se posadila s dobrým pocitem - novoroční předsevzetí mám splněno.