Jsem Vodnářka a lidé narození v tomto znamení nemají vůbec rádi, když je někdo ovládá.  V mém případě to byla káva, která mě měla ve své moci. Stal se ze mě tzv. závislák. 

Vraťme se ale na úplný začátek. Doma jsme nikdy kávě moc neholdovali, coby studentka jsem na vysedávání po kavárnách neměla. Začalo to, až když jsem se vdala a nastěhovali jsme se na úplné nové panelákové sídliště, plné mladých rodin. Nikoho jsem tam neznala, jen s jednou mladou paní jsme po sobě pokukovaly na nádraží při cestě do zaměstnání. Bylo zřejmé, že obě budeme mít brzo nějaké děťátko. A tak se stalo, že jsme se obě potkaly na jednom pokoji v porodnici a v únoru 1972 přivedly na svět své první potomky, malého Staníka a Marečka. Ludmila se tak stala mojí první kamarádkou. Přišlo jaro a my jsme vyjížděly na každodenní vycházky s kočárkem do města, pochlubit se  svými ratolestmi. Postupně se k nám připojily další mladé sídlišťové maminky a spolek kamarádek se pěkně rozrostl. 

První mateřská byla ale hodně krátká, všechny jsme se brzo vrátily do zaměstnání a dětičky nastoupily do jeslí. Do dvou let jsme ale byly skoro všechny zase doma a do mladých rodin přibyly nové přírůstky. Hlavně holky  - Andrejka, Michalka, Radečka, Magdička. To už se nám ale nechtělo korzovat s kočárem a vláčet ty tříleté za sebou. Objevily jsme kouzlo posezení na lavičkách u pískoviště. Probíraly jsme spolu dětské nemoci, začátky našeho vaření a pečení, zkoušely jsme na ty naše ratolesti něco uplést. Nevím, která první měla ten nápad - "Pojďte k nám na kafé". Byly jsme zvědavé, jak to v domácnostech našich kamarádek vypadá, a tak jsme ty návštěvy pěkně spravedlivě střídaly. Nemusím líčit, jak taková návštěva se šestí-osmi ratolestmí dopadala. Hračky rozházené, poskákané peřiny, vysypané květináče... My jsme se ale tu půlhodinku u kafíčka nenechaly rušit. Kdyby tak tu změť viděli naši mužíčkové, kteří zatím urputně pracovali a vydělávali penízky! Než se nám ale vrátili ze zaměstnání, děti spaly a všechno bylo hotovo, uklizeno, navařeno, vyvařeno, pověšeno... Jednou navrhla kamarádka Iva, že dnes půjdeme k nim, že mají čerstvě vymalovanou ložnici. Bohužel zapomněla na stolku červenou Diavu na nábytek. Když jsme dopily kávu a přebíraly si své vlastní děti, byla okolo nich neskutečná spoušť. Šťákance od čistícího prostředku všude po postelích, na nábytku, na zdi. Ještě, že měli vymalováno na růžovo a z povlečení se to taky docela dobře vypralo.

A tak se stalo, že se u mě vytvořila závislost na těchto posezeních u kávičky. Manžel nikdy kávu nepil, nedělalo mu to dobře na žaludek. Soboty a neděle jsem si vařila oblíbenou pochoutku doma sama, ale nebylo to ono. Už jsem se těšila na pondělí. Tak to šlo celé tři roky. Když jsem se vrátila zpět do zaměstnání, tak mi požitek z kávy samozřejmě vydržel. Jedna byla dopoledne, jedna po obědě a jedna po návratu domů. Musela být ale vždy v malém hezkém hrníčku. Uběhlo pár let a já jsem se ve svých 34letech objevila znovu doma na mateřské dovolené, tentokrát už bez svých kamarádek. My dvě jsme si to se Zuzankou spolu ale užívaly. Vypravily jsme starší dvě děti do školy a šup zpátky do peřin. Manžel ten se při každém dítěti odstěhoval z ložnice, a vracel se až po pěti letech. Prý, aby nás ráno nebudil, nám to ale nevadilo. Společné chvilky se dají prožít i mimo ložnici. Docela jsem se doma nudila, na písku vysedávaly mladé dvacetilété maminky, co by si tak asi povídaly s pětatřicetiletou "babou". Každé odpoledne jsem jezdila s kočárkem po sídlišti a odchytávala své pracující kamarádky vracející se ze zaměstnání. Buď jsem je přemluvila k nám, nebo jsem se nechala pozvat k nim na moje oblíbené černé kafíčko značky Standard za 12 Kčs, pomleté na mlýnku u nás v obchodě. Stal se ze mě narkoman. Na výlety a zájezdy jsem si brávala termosky s kávou, co kdyby ji tam neměli. Každý Nový rok jsem věřila, že tuto svoji závislost překonám. Poslední kávu jsem si vařila na Silvestra o půlnoci. Prvního jsem nějak protrpěla, druhého to bylo hrozné a třetího ledna bylo vše ve starých kolejích. Tak to šlo dalších patnáct let.

Po revoluci jsem přišla o práci a nastoupila jsem do prodejního oddělení jedné strojírenské firmy, kterou řídili mladí ambiciózní manažeři. Kouřit se tam nesmělo (tomu jsem naštěstí nikdy nepropadla). Povolené dvě kávy denně mohla vařit vždy jen jedna z každého oddělení pro všechny ostatní. Střídaly jsme se po týdnu a každá přinesla vždy svoji oblíbenou značku. Trpěla jsem, když jsem pila kávu značky Tchibo, Jacobs, Douwe Egberts..... ten tam byl můj oblíbený Standard. A tak se stalo, že jsem jednoho dne kávu odmítla, druhý den zase a závislost byla ta tam. V sobotu a v neděli se u nás začal vařit bylinkový čaj. Známí kroutili hlavami, co že se to se mnou stalo. Ani já jsem nedokázala pochopit, jak je to lehké, zbavit se závislosti. Káva mi najednou přestala chutnat. 

Když jsem odešla do důchodu a setkávání s ostatními jsem musela omezit, objevila jsem kouzlo posezení s přáteli v malých kavárničkách, které u nás začaly růst jako houby po děšti. Napřed jsem to zkusila s kapučínem a potom jsem přešla na latté, které mi opravdu moc chutná. Doma jsem naučila manžela, že si někdy po obědě posedíme u maličkého rozpustného kafíčka se smetanou a k tomu si dáme ještě něco dobrého. 

Tak jsem dokázala zatočit se svojí dlouholetou závislostí na kofeinu. Teď už si dávám jen předsevzetí, že budu pravidelně cvičit, okolo pátého ledna s tím většinou končím.