Nacionalizmus a identita

Předem varováni: národ fatalistů

„Jsi nuzná i překypující, jsi mocná i bezmocná, matko Rusi!“ řekl ruský básník 19. století Někrasov. Charakter každého národa je naplněn rozporuplnými a vzájemně se vylučujícími rysy, avšak Rusko je v tomto směru téměř neporazitelné. Na rozdíl od naivních zápaďáků jsou Rusové přesvědčeni, že život je něco jako zebra: bílý pruh je nevyhnutelně následován černým. Nejen že všechno zlé je k něčemu dobré, ale všechno dobré jednoduše musí být špatným doprovázeno. Takže je-li vše v pořádku, jsou si naprosto jisti, že to tak nezůstane nadlouho. A naopak – jsou-li v tom až po uši, můžete si být jisti, že dříve, nebo později se z toho opět vylížou.

Z této filozofie vyplývají závažné důsledky. Pokoušet se z jakékoli šlamastiky vyškrábat, je zbytečné plýtvání času, neboť je souzeno, že tam jednoduše nějaký čas zůstaneš. Jen hezky zůstaň, kde jsi, čekej, až se vítr obrátí a všechno se zase vrátí do normálu. Osudu prostě neunikneš.

Jak Rusové vidí sami sebe

Zeptej se Rusů, jak sami sebe vidí. Jejich odpověď bude obrážet náladu, ve které se právě nacházejí. Jelikož jsou třiadvacet hodin denně sklíčení, nejspíš řeknou, že jsou ten nejvíc smolný a nešťastný národ na světě, že za komunizmu bylo lépe, že dokonce i za cara bylo lépe a vůbec nejlépe že bylo za dávných dob Vikingů. Poté vás obejmou a skropí slzami. Ale ve veselejší náladě vám pravděpodobně odpoví, že jsou ten nejvlídnější, nejpohostinnější a nejpřátelštější národ, který kdy tento svět viděl – což je dost možná pravdě mnohem blíž.

Jak si myslí, že je vidí ostatní

Inu, zcela přirozeně celý svět ví, že Rusko je „třetí Řím“, spasitel dlouho trpícího lidstva, zkrátka a dobře Mesiáš. Ruský erb, dvouhlavý orel, má své hlavy otočené na opačné strany, jednu na západ a druhou na východ a má k tomu dobrý důvod. Rusko, které není ani západní ani orientální země, je totiž předurčeno k tomu, aby mezi těmito dvěma celky zprostředkovávalo spojení. Sedět mezi dvěma křesly je velmi výhodné pro soudce. Fakt, že východ je východ a západ je západ a že ani jeden z nich není zrovna vášnivým stoupencem Ruska, je příliš netrápí. Jeho čas teprve přijde.

Mezitím však Rusové se znepokojením zápaďáky podezřívají, že ti je vnímají jako mužiky s dlouhými vousy a huňatými beranicemi, vozící se po zamrzlé řece Volze na saních tažených trojkami polárních medvědů. Na těch saních může být také jedna či dvě nukleární rakety a lahev vodky …

Cizincům chvíli trvá, než pochopí, že slovo „Rusové“ označuje pouze část obyvatelstva Ruské federace. Hovořit o obyvatelstvu Ruska jako o Rusech uráží početné ne-Rusy, jako Baškiry, Kalmyky, Karely – stovky národností, z nichž mnohé žijí v autonomních republikách s vlastní místní vládou.

Jak vidí ostatní a jeden druhého

Rusové své sousedy bez jakékoli výjimky vidí jako zrádné, zlé, lakotné a odporné – a jsou přesvědčeni, že za jejich prosperitou stojí nemilosrdné vykořisťování Rusů, ruské inteligence a přírodních zdrojů. Kdyby nebylo sousedů, Rusko by nyní bylo předmětem závisti Američanů.

Američané byli za komunizmu nepřítel číslo jedna a to je důvodem, proč se na ně dnes nahlíží se směsicí podezření, obdivu a nazelenalé závisti. Každý ví, že všichni Američané jsou nepředstavitelně bohatí a že i ti nejchudší vybírají almužnu z okének svých mercedesů. Kéž by bylo možné pracovat jako Rusové a žít jako Američané!

Ostatní zápaďáci žijí v luxusu a na zbytek světa se dívají spatra, i když s malými rozlišnostmi. Britové jsou velmi zábavní se svými staletými tradicemi a s bláznivým smyslem pro humor, kterému nikdo kromě nich nerozumí. Nejsou až tak špatní: jsou spřízněni s ruskými cary a – podobně jako Rusové – milují čaj. Mají jednoho spisovatele, Shakespeara. Francouzi jsou milovníci a žádný není věrný své manželce. Jejich autor je Dumas, otec Tří mušketýrů. Němci jsou vážní, pilní, nudní a tvrdě pracují. Čtou Schillera a citují Goetha. Na poslední válku s Německem se stále ještě vzpomíná s pocitem hrůzy, ale to byla bitva s jinými Němci. Italové žijí v muzeích, živí se těstovinami, pijí Chianti a zpívají neapolské písně – velice veselí lidé. Nemají žádné spisovatele, zato spoustu malířů, sochařů a zpěváků. Michelangelo a Pavarotti jsou nejlepší.

Pozn.: V článku jsou uvedeny doslovné citace. Z estetických důvodů je nepíši v uvozovkách a neuvádím stránky. Vynechaná místa v souvislém textu jsou vytečkována. Autor se narodil v Leningradu. Napsal dvě disertační práce – jazykovědnou a psycholingvistickou – a knihu na téma psychologických a sociálních aspektů nadávek.

Literatura: Želvis, V. I.: Xenofobní průvodce. Rusové. Praha, Nakladatelství XYZ, 2009. Foto: z publikace, s. 6, upraveno.