Na pozemcích parku se původně nacházely vinice založené ve druhé polovině třináctého  století na zdejších slunných stráních. V průběhu následujících staletí zde vznikly hospodářské usedlosti Horní a Dolní Landhauska.

V roce 1870 koupil parcely i s usedlostmi pražský židovský podnikatel Moritz Gröbe a na pozemku Horní Landhausky nechal vybudovat letní sídlo zvané tehdy „Villa Gröbe“. 

Ačkoliv v Praze bydlíme už dost dlouhou dobu, do Grébovky jsem se dostala na procházku díky vnoučatům až teď a zrovna jsme neměli moc hezké počasí – zataženo, občas mrholení.

Je to v podstatě také dendrologická zahrada a stojí za to si ji projít. Tedy, pokud zrovna nejdete s menšími dětmi, protože pak prolétnete Grébovku klusem, v klusu pořizujete fotky, přitom jedním okem pořád hlídáte a přepočítáváte své stádečko a snažíte se předvídat, kde, kdy a kdo se natáhne, a v duchu přemítáte, zda máte s sebou dostatek náplastí. V běhu rovněž kontrolujete, jestli někdo nezakopne o nudli, podáváte svačinu včetně pití, zkrátka nemáte chvilku oddechu, abyste se patřičně pokochali okolím.

Dočetla jsem se v historii Grébovky o tom, že tam kdysi nechali zabudovat na určitá místa do země orchestriony, takže když na ně návštěvník vstoupil, spustila se hudba. To mne nadchlo, to  musela být nádhera ! Procházet se po parku a ještě při tom poslouchat hudbu vyvěrající odkudsi ze země ! Romantika v pravém slova smyslu…

Grotta, umělá jeskyně, mne nadchla také. Postála bych i poseděla, ale místo toho jsem musela v šíleném tempu vyklusat po schodech za vnoučaty, vzít útokem a  prolétnout veškeré jeskyňky, takže jsem jentaktak stihla pořídit pár snímků.

Chvíle k nadechnutí nastala u jezírka a malého vodopádu. Blahořečila jsem červeným rybičkám a čtyřem poměrně dost velkým želvám, které upoutaly  na chvilku pozornost dětí  a já mohla nabrat trochu sil.

Na lavičku mi bylo dovoleno klesnout už za mírného deště na dětském hřišti, zatímco děti se vrhly na dřevěný vláček, tudíž mi byla dopřána chvilka klidu. Pak jsem si všimla jiné, zvláštní vyřezávané lavičky a informační tabule vedle. Tak komupak byla věnována tato lavička, to se teda musím podívat. A byla jsem mile překvapena ! Lavička byla pro Pana spisovatele Jaroslava Foglara, jehož kniha Chata v Jezerní kotlině patřila svého času k mým nejoblíbenějším dobrodružným knihám. Přepadla mne nostalgie a vzpomínala jsem mimo jiné, jak mi připadalo tenkrát divné a nespravedlivé, že ve všech jeho knihách figurovali jen kluci, holka žádná. Vždyť přece i holky milují dobrodružství. Tato moje jediná kniha od pana Foglara už něco pamatuje, koupila jsem si ji kdysi v antikvariátu, velice jsem si jí cenila a cením. Ilustroval ji totiž jiný velikán – sám Zdeněk Burian. Zajímavé je, že v knize jsem nenašla jednu jedinou zmínku, že ilustrace jsou od něj…pouze na jedné fotce je jeho podpis. A tak mne ta lavička pro pana Foglara moc potěšila.

Procházku, či lépe řečeno náš běh, jsme zakončili krásným výhledem na Prahu od restaurace – Pavilónu Grébovky a dole pod schody, které se braly tryskem, se konečně nejmenší vnučka při svém běhu rozplácla, odřela si kolínka, řvala na celou Grébovku, a já tak mohla uplatnit své náplasti . A tak rada na závěr: chcete-li se kochat v tichu přírodou či čímkoliv jiným, nechte děti na starost někomu jinému, nebo je svažte k sobě prádelní šňůrou, abyste mohli kráčet pokud možno normálním krokem a do pus jim nezapomeňte dát roubíky  (já jim je obvykle zacpu neustálým přísunem nějakých „dobrůtek“)  :-)) .