Okamžitě si vzpomenu na oranžové potravinové lístky, modré šatenky a tabačenky. I na benzin byly poukázky a přesto, že otec měl benzinovou pumpu, na ty si nevzpomínám.
 
Potravinové lístky byly vydávány na čtyři týdny a jednotlivě na nich byl vyznačen druh potraviny v gramech a dokonce i mýdlo. Těžce pracující měli dávky zvýšené, ale ani ty nezaručovaly žádný blahobyt. Zemědělci jako samozásobitelé dostávali lístky pouze na cukr. Mnohým po splnění vysokých dodávek moc potravin nezbývalo, a když už, dávali či prodávali přebytky známým či zájemcům. Za války Němci kontrolovali ve vlacích zavazadla, protože převoz potravin z venkova byl trestný.
 
Potraviny se musely nakupovat v určeném obchodě, obchodník dostával zboží podle odevzdaných lístků a mouku a cukr musel pečlivě rozvažovat, protože v pytlích nebylo nic navíc. Po vydání lístků se každý snažil vybrat příděl co nejdřív, protože na koho se nedostalo, měl prostě smůlu.
 
Za války chodily po obchodech kontroly a byly značné postihy od pokut po vězení. Otce, který při drogerii prodával i potraviny, od postihu zachránila potrhlá zákaznice. Scházelo mu totiž pár kilo cukru, které dal bez lístku věrnému zákazníkovi na svatbu. Naoko hledal chybějící cukr, zavadil o pytel mouky a zašpinil si černý plášť. Zákaznice vzala smeták, poskakovala za ním a volala: Pane materialisto, stůjte, máte bílou sedínku! Když odešla, kontrolor otci řekl, že se už dlouho nezasmál, jak ho ta baba ometala, tak aby si to dal do pořádku.
 
Nám jako dětem lístky přinesly nemilou povinnost. Neděle byla vyhrazena na lepení lístků. Jednotlivé malé ústřižky se lepily vodním sklem na velké archy balicího papíru a odevzdávaly se na radnici. Lepila celá rodina a my poslouchali vyprávění rodičů o první republice, kdy se daly koupit banány, pomeranče, čokoláda, rýže a to byla pro nás vlastně pohádka.
 
Ani po válce potravinové lístky nezmizely a dávky se nezvýšily, i když potraviny doplnily vojenské konzervy od UNRRY, které zanechala v Evropě americká armáda. Roku 1947 bylo katastrofální sucho a neúroda a pomohl nám údajně Sovětský svaz dodávkami obilí. To hrálo do not komunistické straně, která se v únoru 1948 ujala vlády. Rázem bylo vše znárodněno, přídělový systém zůstal a s ním i přísné kontroly. Existoval sice volný trh, ale ani tam za několikanásobné ceny nebyl dostatek zboží a obyčejní lidé si to nemohli dovolit.
 
Zvláště zemědělci se obávali újezdních tajemníků, kteří hledali zatajené obilí a potraviny a z velkých hospodářů se stali nenávidění kulaci, kteří často skončili ve vězení, v horším případě v uranových dolech. Tím se připravovala kolektivizace zemědělství. Děti nesměly zůstat doma, odcházely do průmyslu a vstup do JZD bylo jediné východisko.
 
Kdo čekal zlepšení, byl zklamán a hlavní rozčarování přinesl červen 1953. Přesto,že den předtím prezident Zápotocký prohlásil, že naše měna je pevná, aby lidé nepodléhali panice, druhý den byla vyhlášena měnová reforma a zrušen lístkový systém. Lidé protestovali, protože malá částka byla vyměněna v kurzu 1:5, největší částky 1:50 a vázané vklady zrušeny, takže ušetřené peníze byly k ničemu. Největší demonstrace byly v Plzni a byly násilně potlačeny. Zboží bylo sice volné, ale byl ho nedostatek a na všechno se stály fronty. Situace se sice zlepšovala, ale pomalu, a to, co zažívali naši rodiče a posléze i my, se snad nebude již nikdy opakovat.