Děti, které putují od jednoho rodiče k druhému na dny, týdny či měsíce, se staly běžným jevem. Střídavá péče po rozvodu je model, který praktikuje čím dál více rodin. Jen v České republice střídavou péčí prošlo okolo pětačtyřiceti tisíc dětí, jak vyplývá ze statistických údajů.

Tento trend však přináší problém, o kterém se nemluví. Komplikuje kontakt s prarodiči. Když je vytvořen složitý řád, kdy kde dítě přesně tráví čas, velmi často dochází k tomu, že v tom řádu už nezbývá místo pro babičky a dědečky. Nebo je kontakt s nimi až na posledním místě.

"Syn se před třemi lety rozvedl a dohodli se s bývalou snachou na střídavé péči. Nic jsme neříkali, ale byli jsme zvědaví, jak to bude fungovat. Bylo nám vnučky líto, ale tvrdili, že to zvládá dobře.  Jsou rozumní, dokonce si syn pořídil nový byt blízko toho původního, aby vnučka mohla chodit stále do stejné školy a jen střídá po dvou týdnech pobyt u něj a u mámy. S manželem jsme ale netušili, že nejvíce na to doplatíme my, babička a děda," vypráví jednašedesátiletá Radana. Dříve totiž byla zvyklá, že se syn a snacha s vnučkou u ní často zastavili. Nebo zatelefonovali, když nečekaně potřebovali malou Elišku pohlídat. Zkrátka, rodina byla v kontaktu. "Fungovali jsme normálně, neformálně. Třeba jsme se rozhodli, že pojedeme ve středu na chatu, bylo hezky, tak jsme zavolali, jestli Elišku nemáme vzít sebou. Tehdy ještě nechodila do školy, tak nebyl problém. Jela s námi, pak si ji mladí o víkendu vyzvedli, při té příležitosti jsme poseděli, popovídali. Vnučka je pro nás vším, užívali jsme si ji, těšili se na každou chvíli s ní. Jenže teď se ukázalo být náročným logistickým úkolem, pokud se s ní chceme vidět," vysvětluje Radana.

Po rozvodu je Eliščin čas přesně rozplánován. Jakékoli narušení plánu je nežádoucí. Dva týdny je u otce, ten si ji v té době chce takzvaně užít, takže ji k prarodičům neposílá. Kromě toho má co druhé odpoledne nějaký kroužek. Dva týdny je u mámy. Ta s ní chodí na návštěvu ke svým rodičům, na rodiče bývalého manžela tedy není moc času. Výsledkem je, že Radana viděla vnučku naposledy před měsícem a je z toho velmi smutná. "Odcizujeme se a já vím, že za to může ta střídavá péče. Eliška je celá zmatená, má toho hodně, pořád putuje z místa na místo a já ji vlastně nechci život komplikovat tím, aby putovala ještě k nám. Ale už u nás vůbec nespí. Dříve k nám občas šla na noc, když mladí někam vyrazili. Teď už to úplně odpadlo," říká.

"Problémy babiček a dědů, kteří jsou některými rodiči ochuzováni o vztah ke svému vnoučkovi, také řešíme. Je to jeden z jevů, který se střídavou péčí souvisí. Někdy je to hodně traumatizující," uvádí dětský psycholog Václav Mertin.

Podobný problém prožívá další pár šedesátníků. Mají jediného vnuka, ten je ve střídavé péči. „Když ho dcera nechala dva dny u nás, její bývalý muž jí vynadal, že o tom nevěděl a že raději měl být kluk u něj, že prý na něj nemá čas a odkládá ho k nám. Oni úplně zešíleli, mám pocit, že se o kluka přetahují a soutěží v tom, kdo je takzvaně lepší rodič. Když nabídnu jakoukoli pomoc, dcera tvrdí, že by to její bývalý partner zneužil a tvrdil, že ona na kluka nemá čas. Takže jsme moc smutní a vnuk téměř mizí z našeho života,“ vypráví Jana, babička sedmiletého Michala.

Mnozí lidé vyššího věku navíc střídavou péči nezažili, nesetkali se s ní. V době, kdy vychovávali děti, tento model nebyl běžný, v podstatě oficiálně neexistoval. Mnozí z nich mu nedůvěřují, jsou přesvědčeni, že pro děti není dobrý. V tomto se názory psychologů rozcházejí. Někteří střídavou péči označují za jediný vhodný způsob jak řešit vztahy a kontakty s dětmi po rozvodu. Jiní tvrdí, že jde o model, který dětem může hodně zkomplikovat život, narušit jejich představy o dobrém rodinném soužití. "Střídavá péče je hrozná věc. Dovedete si představit, že každý týden či dva bydlíte jinde? Nebo že stále čekáte, kdy a zda přijde táta? Je to naprosté popření pocitu jistoty, důvěry, bezpečnosti, tedy toho, co děti od rodičů nejvíce potřebují," tvrdí například psycholožka Jiřina Prekopová, autorka řady bestsellerů týkajících se výchovy dětí.

Na téma prarodičů a dětí ve střídavé péči lidé hodně diskutují na internetu. Je vidět, že jde o problém, který se objevil v řadě rodin. Na různých diskusních fórech si nešťastné babičky sdělují své pocity a poznatky, svěřují se s tím, že kvůli rozvodu syna či dcery nevídají vnoučata tak často jako dříve. „Někdy se setkáváme se smutnými případy. Zažil jsem, kdy ke škole chodila babička jedné dívenky. Čekala na ni, doprovodila ji domů, prostě s ní chtěla být krátce v kontaktu. Když jsem se ptal, proč se s  ní nevídá jindy, nešťastná paní mi vysvětlila, že holčička kvůli střídavé péči na pobyt u babičky už vůbec nemá čas a že jí už tak komplikovaný život neustálých přesunů nechce ještě ztěžovat. Bylo mi té paní líto. Na to, jak střídavá péče ovlivní život celé rodiny, tedy i prarodičů, lidé často nemyslí,“ říká pedagog Jan Novotný.

Mnozí tento způsob řešení partnerských problémů považují za přirozenou věc, která je v dnešní době naprosto normální. Bohužel, slovo v těchto případech nedostávají starší rodinní příslušníci, kterým tento způsob výchovy normální nepřipadá a a právě oni  na něj často doplácejí.