Jsem tak zoufalá, že jsem se dokonce šla poradit do jedné neziskové organizace, která pomáhá zadluženým lidem. Potřebovala jsem zjistit, co všechno může synovi hrozit, jestliže se ukáže, že snacha nadělala dluhy. Víme totiž s manželem to, o čem syn nechce ani slyšet. Odmítá si to připustit.

Syn je hodný obyčejný kluk. Je šikovný řemeslník, ale má rád svou pohodu, klid, takže si nikdy nezaložil firmu ani nepracoval sám na sebe, raději se vždy nechá někde zaměstnat. Říká, že se mu nechce řešit papírování, organizování, daně a tak. Žije skromně, stačí mu byt v paneláku a jednou ročně dovolená v Bulharsku nebo v Turecku, jezdí tam kvůli dcerce, aby byla u moře. On sám nejraději chodí s kamarádem na ryby.

Jenže pro snachu začal být takový život nudný. Přesně tak mi to řekla. Prý chce víc. Lepší dovolené, lepší věci pro dceru, lepší byt. „Já mám na víc,“ řekla mi.

Nejdříve pracovala jako pečovatelka v domově seniorů, pak byla prodavačkou a nyní dělá pro firmu, která se zabývá prodejem kosmetiky. A už se s ní nedá vydržet. Je to multilevelový prodej, systém, kterému se říká letadlo. Musí prodat co nejvíc a přivést do firmy co nejvíc nových prodejců, aby z nich měla provize.

Takže všem pořád tu kosmetiku vnucuje. Je rodinná sešlost, přijdou k nám sousedé, začneme grilovat a ona hned vytahuje ty svoje kufříčky s předraženým zbožím a je k nezastavení, jak je vychvaluje, vnucuje. Vyčetla mi, že jsem si od ní nikdy nic nekoupila. Krém od ní stojí patnáct stovek. Já opravdu takové věci nepotřebuju. Vyčetla mi také, že ji nechci podpořit, že musí co nejvíc prodat, aby získala ve firmě lepší pozici. Syn si od ní nějaké produkty koupil. Řekl, že jí chtěl pomoct. Chápete to? Ona prodává zboží svému manželovi! Nejdříve si musí od firmy to zboží sama koupit a pak ho rozprodává za vyšší cenu.

Potřebovala na velký nákup zboží peníze. Přišla za mnou, ať jí půjčím, že prý mi to ze zisku z prodeje zaplatí do roka a dá mi k tomu zadarmo nějakou kosmetiku. Odmítla jsem. Nějaké úspory mám, ale ne na takové blbiny. S manželem bydlíme ve starém domku, pořád je třeba něco opravovat, oba jsme v penzi, máme našetřeno, ale ne na rozhazování.

Dozvěděli jsme se, že požádala o půjčku naši sousedku. Taková ostuda. Nevím, jestli ji ukecala nebo ne, ale polekalo mě to. Přemýšlela jsem, zda to syn ví. Manžel tvrdil, že se do toho nemám plést, ale copak se máma nestrachuje o svého syna? Musela jsem mu to přece říct. Výsledkem bylo, že mi nevěřil a řekl, že jsem proti Zuzce vždycky něco měla. Není to pravda, já s ní vycházela dobře, dokud se tak nezměnila.

V poslední době mi syn připadá smutný, ustaraný. Vnučka mi řekla, že se rodiče doma často hádají, taky je smutná. Ptala jsem se jí kvůli čeho se hádají, řekla, že kvůli peněz. Manžel stále opakuje, ať se do toho nepletu, že je to jejich život. Takže mlčím a čekám, co hrozného vyplave na povrch.

Snacha totiž začala nosit luxusní značkové oblečení. Nedalo mi to, neudržela jsem se a měla jsem jízlivou poznámku ve smyslu, že by mě zajímalo, kde na to bere. Vím, že jsem to neměla dělat, prostě jsem se neovládla. Řekla, že musí firmu reprezentovat, že jejími klientkami jsou bohaté ženy a že jim musí být rovna. Mám pocit, že se zbláznila. Co já vím, tak s těmi kufříčky obchází po panelácích maminy na mateřské a přesvědčuje je, že si musejí koupit šampon za tisícovku, ale chová se jako milionářka.

Vnučka k nám chodí čím dál méně. Když jsem jí nedávno volala, kdy se zastaví, byla zase smutná, zakřiknutá a pak řekla, že maminka nechce, aby k nám chodila. To mě rozčílilo, tak jsem je všechny pozvala na oběd, že si to vyříkáme. Přišel jen syn s vnučkou, snacha ne. Prý měla hodně práce. Obchoduje s těmi věcmi totiž i v neděli. Doslechla jsem se, že mě u svých známých pomlouvá, že prý jí nechci pomoct, že jí závidím její úspěch.

Manžel se mi nedávno přiznal, že požádala o půjčku i jeho. Odmítl. Takže snacha jednala za mými zády.

Jsem z toho všeho rozčarovaná a mám čím dál větší strach, že udělá nebo už udělala nějakou pitomost. Že si napůjčovala a syn to jednou bude muset splácet, až celý ten její slavný byznys krachne. Už se téměř nevídáme. Teď jsem jí telefonovala, že bych je ráda pozvala některý den na oběd nebo na večeři. Řekla, že dá vědět, kdy bude mít čas, ale cítila jsem, že se jí k nám nechce.

Už jsem i přemýšlela, jestli si s ní na rovinu nepromluvit a pokud má dluhy, finančně jí nepomoct. Přece jen rodina musí držet pohromadě. Ale to bych musela probrat i se synem a ten se tváří, že se vůbec nic neděje. „Vím, že to myslíš  dobře, mami, ale nepleť se nám do života,“ řekl mi nedávno. Asi má pravdu. Jenže já mám takový zvláštní strach, obavu, že ho kvůli ní ještě potká něco nedobrého.

(Autorka si nepřála uvést celé jméno. Fotografie je ilustrační. Máte také nějakou životní zkušenost, o kterou byste se rádi podělili s našimi čtenáři? Svůj příběh můžete vložit prostřednictvím čtenářského profilu, anebo poslat mailem na adresu i60@i60.cz.)