Je docela zajímavé sledovat, jak se předmět naší životní radosti mění s věkem. Těžko můžeme čekat od malého dítěte, že mu největší radost udělá vědomí, že se dožilo dneška a že z postele vstane křepce a bez artrotických bolestí. A naopak, těžko můžeme očekávat od člověka seniorského věku, že bude radostně chodit na pískoviště a jásat nad každou hezky uplácanou bábovičkou. A pokud tento případ skutečně nastane, tak už to nebude ani tak radost ze života, ale spíš psychiatrická diagnóza.

Všechny ty radosti, které nám zpříjemňují život, jsou tedy pojmy velmi relativní. A nejsou bohudíky omezeny ani počtem, ani svou náplní. Mají nejrůznější obsah. A jsou kupodivu i tací, kteří mají radost z toho, že sousedovi chcípne koza. Ale o těch psát nechci. Moje radosti ze života měly vždy zcela pozitivní náplň.

Když jsem byl úplně malý, tedy ještě dítkem předškolního a raně školního věku, dobře si pamatuji, že mi velkou radost pokaždé udělala pěkně do zlatova upečená vánočka. Jednou jsem si k takové vánočce sedl a snědl jsem ji s velkým hrnkem čaje úplně celou a ostatní členové rodiny jen koukali. Podruhé už máma pekla raději vánočky dvě. V prvních letech národní školy jsem ovšem neměl rád přezdívku "Kulička". Ani nevím, jak jsem k ní vlastně přišel.

Po celá školní léta bylo těch radostí poskrovnu. Alespoň si nepamatuji na nějakou jinou, než byly knihy. To už nebyla ani tak radost, jako posedlost. Vášeň. Vzhledem k tomu, že jsem si v místní knihovně půjčoval někdy i osm knih týdně, na ostatní radosti nezbyl logicky čas. Začal jsem s přírodou, pohádek bylo poskrovnu, poté přišel na řadu Jules Verne, o pár let později se k němu přidal Karel May, pak následovaly knihy budovatelské. Po nich přišla na řadu prvorepubliková tvorba -  Poláček, Vančura, Wolker, Nezval, Pujmanová, Šmahelová, Hora, a hlavně Karel Čapek. Nemohl jsem přeskočit ani dobu romantickou, zejména Máchu, Slowackého a Viktora Huga a později společenské romány typu Romaina Rollanda, Martina Andersona Nexö, Remarqua či Selmy Lagerlöfové. Když jsem u maturity odevzdával seznam dosavadní četby, na třídního šly mrákoty a prohlásil, že tohle rozhodně po mně číst nebude. V seznamu byl totiž uveden přesně jeden tisíc knih.

Tahle radost mi vydržela kupodivu hodně dlouho. Ale jak šel život, tak struktura životních radostí se logicky měnila. V životních radostech i strastech počala figurovat děvčata a původní, zcela konkrétní a hmatatelné dětské radosti dostávaly postupně také abstraktní podobu snů, těžko splnitelných představ a nejasných tužeb.

Některé radosti však provázejí člověka po celý jeho život. A je jedno, jestli glosujeme to, co nám pravidelně radost dělá, nebo to, co by nám mohlo dělat radost v případě její realizace. V mém případě to jsou zejména dva momenty. Tím prvním je moře. Pohled na moře, vnímání jeho nekonečného pohybu, řeči, života i napětí. Prvním, kdo mi zprostředkoval poznání moře, byl Jules Verne. Když jsem moře uviděl poprvé na živo, mohl jsem ho proto pozdravit už jako starého známého. Sedět na břehu a dívat se na hru vln, byl pro mne vždy ten nejúžasnější zážitek. Kolikrát se mi v paměti vybavily Verneovy příběhy, když jsme se ženou procházeli kouzelným Středomořím.  Ale o svém vztahu k moři jsem toho napsal už více než dost. Nechci se tady opakovat.

Dalším momentem, který ve mně vyvolává příjemné pocity, radost a optimizmus, je slunce. I o tom jsem už také napsal mnohé. Tedy jen krátká citace z mé „Glosy o potěšení.“

„U druhé sklínky Portugala jsem tehdy v Klášterní zahradě dumal o tom, co mě vlastně potěší úplně nejvíc. Když jsem všechna potěšení řádně sumarizoval, na první místo jsem zařadil jednoznačně slunce. Tedy něco, co si můžeme dopřávat všichni a úplně zadarmo. I když si toto zářivé potěšení můžeme v  našich zeměpisných šířkách dopřávat jen občas. Škoda. Ať si kolega lyžař má radši zimu a sníh. Je mu to přáno. Já mám ale rád slunce. Horké slunce, které proniká až pod kůži a vyhlazuje vrásky na duši. A jeho paprsky mi vždycky přinášejí novou energii a chuť do života.“

Jsou ale radosti, které jsou zcela nesrovnatelné s jakýmikoli hmotnými či vizuálními požitky, vnímanými našimi smysly. Tyto radosti mají svou věčnou hodnotu. Těšit se i v tomto pozdním věku přízni dobrých přátel, těšit se z existence a lásky svých nejbližších a přinášet jim také radost svým vlastním konáním. Pokud toto není, ani sebeteplejší a sebeoptimističtější slunce vám k životní radosti nepomůže.

 *