Vysvětlení odborníků zní: mozek pracuje neustále, a to i v noci, když spíme. Je to prostě neúnavný „kompjuter“ a taky dokáže pěkně fabulovat…člověk zaslechne nějakou příhodu či vyprávění  někoho  z rodiny a mozek si to přetransformuje a vy to začnete vydávat za příhodu svou a budete se do krve hádat, že se to stalo právě vám.

(Jak řekla jedna z mých malých vnuček, když se jí ptali, jak na něco přišla: To pšeci ne já, to můj MOZEK !)

Můj mozek má kdesi ve svých závitech uloženu jednu batolecí vzpomínku. Nikdo mi ji nevyprávěl a já ji nemohla vyprávět nikomu, protože jsem tou dobou ještě vůbec neuměla mluvit a pak jsem radši byla zticha, protože by mi stejně nikdo nevěřil. Maminka se  pouze jednou po letech, a to už jsem byla vdaná, o té příhodě zmínila a dodala, že pořád přemýšlí, jak jsem se mohla dostat z té síťové postýlky s kovovými špryclíky po stranách, přilézt k ní potichu zezadu, když vytírala podlahu, a plácnout ji po zadku ?

Ona to nevěděla, ale já to vím ! A nějak mi z toho jde mráz po zádech doteď. V postýlce jsem se nudila a byla nešťastná, protože máma si se mnou nehrála a pořád uklízela. A já přemýšlela ! (To mi nikdo nevymluví, protože batolata sice nemluví, ale rozumí skoro všemu a ze zkušenosti vím, že už taky přemýšlejí,  a ne že ne!) Přes ty postranice se sítí nevylezu, moc se to hýbe. Jedině skrz ty kovové tyčky po straně, ale to mě bude bolet. A najednou slyším jasně hlas (ale co je nejzvláštnější, že ten hlas nebyl můj a já dodnes nevím, čí tedy): zkus zatlačit zadkem, vždyť tam máš plíny, nebude tě to bolet…Poslechla jsem, dalo to teda práci, ale ty tyčky jsem tím rancem plen roztlačila od sebe a pak pozadu vylezla z postýlky! A tyčky se pružně zas vrátily na svá místa, takže nebylo nic vidět.

A já přilezla k té mámě, postavila se (ještě jsem ani neuměla chodit), přidržela se postele a plácla ji po zadku, jak tak vytírala tu podlahu. V duchu jsem  si říkala: Bude sranda! Sranda ale žádná nebyla, protože máma se vyděsila k smrti a málem převrhla kbelík se špinavou vodou. Pak mne popadla a zase šoupla do postýlky a sama si šla z toho leknutí uvařit kafe, aby se vzpamatovala. Podotýkám, že jsme tam tenkrát byly jen my dvě, nikdo jiný. Přemýšlela jsem, jestli to nevytvořila má fantazie. Ale z té postele jsem se přece dostala a jen já vím, jak!